„Existuje množství podrobných deníků a vzpomínek lidí, kterým se podařilo zachytit nejen osobní ságu, ale i dobové reálie a celkové ovzduší první poloviny minulého století. Bylo by škoda, kdyby tento materiál odnesl čas.“ (A. Kopřivová)

„Příběh ruských emigrantů nesmí zapadnout: zavlékání emigrantů zpět do SSSR byla kapitola tragická.“ (A. Kopřivová)

Paní Kopřivová, původem z kozáckého rodu (oblast Donu), připomněla existenci občanského výboru „Oni byli první…“.  Jeho předsedou byl až do své smrti Vladimír Bystrov. Organizace se starala o potomky emigrantů z Ruska, kteří byli odvlečeni do SSSR po roce 1945, a to i přesto, že mnozí již byli československými občany. A. Kopřivová v úvodu líčí dramatičnost životních osudů jednotlivých osob. Zároveň lituje, že přístup k archivním materiálům byl po kolapsu SSSR umožněn jen na poměrně krátkou dobu. Česká strana nestihla této příležitosti využít. To se ovšem nedá říct o badatelích z Francie, Německa nebo z Ameriky. Ti z ruských archivů získali mnohem více informací.

„Proč zpracovávám již čtvrt století téma ruské emigrace do Československa? Hodně lidí z emigrace zemřelo. Mizí knihy, dopisy, pohlednice. Všechno se ztrácí. Mizí pramenná základna. Jsem potomek emigrantů, jsem si vědoma všech těch zajímavých životů…“ (A. Kopřivová)

„Možná netušíte, jak podrobné si lidé v minulosti psali deníky. Spolupracuji se Slovanským ústavem AV ČR, který připravuje biografický slovník ruské emigrace v meziválečném ČSR. Před odchodem do důchodu jsem pracovala v Pedagogickém ústavu Jana Amose Komenského. Snažím se spojit profesionální návyky s osobní potřebou uchovat odkaz lidí z minulosti.“ (A. Kopřivová)

Paní Kopřivová se záhy rozhovořila. Zjistili jsme, že první vlna emigrace z Ruska do ČSR ve 20. století byla spojena především s rokem 1921. Ruští emigranti odcházeli z Ruska společně s legiemi přes Vladivostok, cestovali přes Finsko či třeba Pobaltí, ale nejvíce jich přišlo z Turecka, kam byla z Krymu evakuována poražená Dobrovolnická armáda.

Dříve (v 19. století) z Ruska nikdo neodcházel? Máme na mysli šlechtickou inteligenci?

Anastasie Kopřivová: O „masovosti“ nelze mluvit. Byla zde politická emigrace kolem roku 1905. Jednalo se o protivníky carského režimu. Exil prožili v Německu, Francii nebo Švýcarsku, kde připravovali revoluční změny, které se jim podařilo realizovat po Říjnové revoluci. Řečeno současnou terminologií: šlo de facto o „tranzitní cestující“. 

Co je však podstatné a co stojí za stálé opakování – umíte si představit, kolik peněz ČSR investovala do programu „Ruská pomocná akce“?

Přiznám se, že nevím, o čem je řeč…

Mohl byste již tušit, že tato akce šla na pomoc ruským emigrantům. Považte, půl milionu vystěhovalců sedělo v Turecku na pobřeží, což se nemohlo déle prodlužovat; lidé bivakovali ve stanech. Došlo na mezinárodní výzvu. Státy (světa) se měly domluvit, kdo přijme kolik migrantů z Ruska. Rozhodovaly životní podmínky: jelikož byli Rusové pravoslavní a používali azbuku, nepřekvapí, že se ruská emigrace nejvíce uchytila v Jugoslávii (především v Srbsku) a v Bulharsku.  Oblíbená byla i Paříž a velká průmyslová francouzská města, kde byla pravděpodobná možnost uplatnění. Československo a Praha byly pro mnoho Rusů jakýsi dočasným řešením.

Každé přesídlení má jistě přivrácenou i odvrácenou stranu, prostě plusy a mínusy… Je to tak?

Ruští imigranti u nás vystudovali, ale těžko hledali uplatnění, zvláště v době světové hospodářská krize na přelomu 20. a 30. let, kdy byla silná nezaměstnanost. Ti pilnější a nadanější, kteří vystudovali v období prosperity před začátkem krize, našli uplatnění snadněji než ti, kteří začali hledat zaměstnání v době krize a někteří ani nedostudovali.

To mi přijde celkem normální. Lidé bývají různě schopní, obecně vzato…

Podstatný je prvek krize z roku 1929. Dále i to, že ČSR Rusům finančně pomohlo na státní úrovni. Angažoval se v tom T. G. Masaryk a K. Kramář, každý z jiných důvodů. Kramář chtěl obnovovat carské Rusko a Masaryk doufal v postupný demokratický vývoj. Pomocná akce, již zmiňuji, byla nabídkou československé vlády, že přijme emigranty. Mělo to ovšem příslovečné ALE! ČSR si vyhradilo možnost výběru. Ostatní státy také souhlasily, ale neslibovaly finanční podporu, vše mělo záviset jen na tom, jak se emigranti přizpůsobí a uplatní. 

ČSR přijalo studenty na dostudování, přijalo určitý počet válečných invalidů. Umisťovali jsme do péče sirotky, byli jsme ochotni přispívat a starat se o spisovatele a lidi z kultury, dali jsme jim možnost uplatnění. Poslední akceptovanou skupinou byli vědečtí pracovníci a pedagogové, kteří by se mohli uplatnit ve školách. Přicházeli k nám vysokoškolští učitelé, několik z nich úspěšně přednášelo v Příbrami na Vysoké škole báňské a hutní, kde studovala řada Rusů a Ukrajinců… Na technice v Praze (ČVUT) přednášel profesor Lomšakov. Řada ruských techniků působila v Plzni ve Škodovce. Organizačním vedením celé akce bylo pověřeno Ministerstvo zahraničních věcí, Ministerstvo školství a národní osvěty a Československý červený kříž.

Pomoc vybraným ruským spisovatelům byla taková, že Československo jim zasílalo pravidelnou podporu i mimo ČSR. Patřil mezi ně i Ivan Bunin, který žil trvale v Paříži. Marina Cvetajevová žila v Praze jen 2 roky, přesto jí byla pravidelně zasílána podpora.  Vzhledem k tomu že to byla státní akce, placená z čs. státního rozpočtu, vše je dokonale proúčtováno a zdokumentováno. Stovky a tisíce dokumentů u nás leží v archivech. Tehdejší emigranti přišli do Všenor, Černošic, na Zbraslav a do dalších měst a městeček ČSR, včetně tehdejší Podkarpatské Rusi a všude jako cizinci museli pobyt přihlašovat a odhlašovat. Vše je k nalezení ve Státním archivu i v archivech oblastních.

Dnešní migranti například v Německu, pro srovnání, nejsou dobře evidováni. Hovoří se o tom, že jedna osoba může mít i několik ID, kvůli příspěvkům, podpoře…

Mohu jen říct, že ruští občané byli u nás pečlivě hlídáni. To vše je dokonale zdokumentováno. Každá obec měla své občany, rodáky a jejich děti. Dobový termín zní – domovské právo (obec má povinnost k vlastním lidem, kteří v obci žijí… Každá obec tak měla pastoušku, chudobinec, starobinec). Povinné východisko pro žádost o československé občanství znamenalo tehdy, že nějaká obec musela ruského emigranta nejprve přijmout a poskytnout mu domovské právo. Jednou z podmínek byl např. desetiletý pobyt v dané m místě. 10 let pro emigranty byla nepředstavitelně dlouhá doba. V počáteční době pobytu o získání občanství neusilovali, protože věřili, že se brzy stejně vrátí domů do Ruska.

Praha byla průchoďák…

Ano, dáváte pozor, to je dobře. Status občanství nabyl na důležitosti až během světové hospodářské krize. Emigranti byli při propuštění první na řadě. Československý zaměstnavatel musel prokázat, že nesežene místního občana, že může zaměstnat emigranta, který je nenahraditelný. Díky legionářům se na emigranty tehdy pohlíželo kladně. Přispívaly k tomu také slovanské a rusofilské spolky. Společnost byla nadto vedena v křesťanském duchu vzájemné pomoci „nemocným a chudým pomáhati, o sirotky pečovati, hladové sytiti, žíznivé napájeti, mrtvé pohřbívati…“ Lidé byli zvyklí žít v mnohonárodnostním prostředí. Rakousko-Uhersko bylo mnohonárodnostní. V Čechách žili a pracovali Jugoslávci, Bulhaři, tovaryši chodili vandrem do Vídně. Hranice Evropy byly propustné. Vždyť i ten Karel Hynek Mácha si putoval pěšky až do Terstu. To víte, že tam šel?

A to domovské právo?

Domovské právo – člověk měl mít jistotu, že se má kam vrátit. Jak šel čas, začala sovětská propaganda. Dá se to pochopit, jelikož tu najednou bylo „ošklivě nebezpečné Německo“. A v Evropě věděl málokdo, jak to v sovětském Rusku skutečně vypadá.

Můžete zmínit nějakou osobnost z emigrační vlny z Ruska?

Naděžda Papoušková Melniková (i když ona sama se za emigrantku nepovažovala). Její partner i přítel zahynuli v německém koncentráku. Jeden byl popraven, druhý zemřel na následky životních podmínek a utrpení. Oním přítelem byl novinář a překladatel Václav König. Dlouhá léta spolupracoval s N. Papouškovou. Jezdili společně po ČSR a dělali národopisný výzkum. Na všech oslavných akcích v roce 1945 byla N. Papoušková s úctou přijímána. Pak přišel rok osmačtyřicátý a vše se otočilo. Jaroslav Papoušek byl legionář, zaměstnanec „zamini“ a příznivec masarykovské politiky, a tak se jeho jméno dostalo na index. Na index se dostalo i jméno jeho manželky. 

Papouškové nastaly těžké časy? Mám její knížku častušek…Přeložených do češtiny!

Pochopitelně. Komunisté jí rozdělili byt (nadměrné metry, pozn.). Penzi jí snížili. Byla terorizována jako nežádoucí osoba. N. Papoušková však rozuměla kunsthistorii. Znala světové trendy a uměla poradit mladým výtvarníkům, pro které se stal povinným jediný uznávaný umělecký směr = socialistický realismus. Mladým začínajícím umělcům dokázala organizovat výstavy v regionálních městech, která ležela mimo okruh centrální cenzury. Jedním z jejích „odchovanců“ byl Vladimír Komárek. N. Papoušková měla unikátní národopisné sbírky, které musela postupně prodávat. K Rusku měla nezaujatý a velmi objektivní vztah. Nebyla nepřítelem Ruska. Byla jednou z mála, kdo sovětské Rusko skutečně znal. V  Rusku zůstala dcera, kterou jezdila navštěvovat. Dojmy z těchto cest zaznamenávala a v Čechách publikovala.

Jací Rusové se u nás tenkrát uplatnili? Mám na mysli profese…

Ruští předrevoluční politici se u nás neuplatnili. Byli odepsaní. Byli to lidé, kteří nepochopili potřeby doby a svůj boj prohráli. Pravidelně nejméně jednou ročně jezdil do Prahy Miljukov, bývalý ministr zahraničí Prozatímní ruské vlády. Jeho přednášky a diskusní večery byly velmi populární, v rámci jeho pobytu se většinou uskutečnilo i oficiální setkání na Hradě.

Ale ruští technici, to je zcela jiná historie. Technici z Ruska se uplatnili ve Škodovce v Plzni i v Praze. Byli zde také vojáci, kteří spolupracovali s legiemi. Většina měla svá aktivní služební léta již za sebou. Např. generál Chodorovič, který byl velitelem Kyjeva v době, kdy na začátku války vznikala Československá družina. Na náměstí v Kyjevě se slavnostně křtil prapor Družiny. Vyšily ho dámy z bohatých českých exilových rodin, které tehdy žily v Rusku. Prapor se přibíjel na žerď zlatými hřebíky. První hřebík zatloukl osobně generál Chodorovič. Svůj život dožil v Praze, je pohřben na Olšanech, přímo proti hrobu generála Červinky, který sloužil v ruské armádě už v době rusko-turecké války…

Jedním z ruských generálů v československé armádě byl generál Sergej Vojcechovskij. Byl také spojen s legiemi a s cestou po Magistrále. Vstoupil do čs. armády, byl dlouhá léta posádkovým velitelem Brna. V roce 1938 odešel na penzi. Naše armáda byla tehdy zrušena (Mnichov, invaze Wehrmachtu do ČSR). Většina aktivních vojáků tehdy dostala nějaká náhradní civilní místa. A náš ruský generál? Zapojil se do obrany národa a v roce 1945 jej odvezli Sověti. Umřel na Sibiři v lágru (GULAGu). Naše armáda mu odebrala všechna vyznamenání, zrušila hodnost. Oceněn byl až In memoriam. Ale to až po sametové revoluci. Za zmínku stojí profesor Lomšakov, který do Čech přinesl své průmyslové patenty. Uplatnil se jako odborný poradce ve Škodovce a profesor na ČVUT.

Jinak ve 30. letech se situace pro ruské imigranty stala složitou. Začala vymírat generace slavjanofilů, objevila se generace sovětofilů. Se SSSR však nebyla podepsána smlouva až do roku 1934. Nebyla tu ambasáda, jen sovětské obchodní zastoupení. První diplomat, kterého přijal Masaryk, byl Alexandrov.

Nazíráno současnou optikou, dá se něco doplnit?

Loni ve Hvězdě byla výstava Zkušenost exilu. Prezentovaly se tu české filmy němé éry, které byly natočeny v Československu s ruskými herci. Návštěvníci se mohli dozvědět o ruských sochařích, spisovatelích, ruských baletkách. Hovořilo se tam o „škodovácích“. 

Váš postoj k současnému Rusku?

Jsem kritická, ale snažím se být objektivní.

Děkujeme za rozhovor.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce