Američtí politici neustále udivují veřejnost svými „kousky“. Posledním z nich je pokus uvalit sankce k blokování plynovodu Nord Stream 2, který povede z Ruska do Německa.

Tato iniciativa je „chybná z mnoha důvodů, je však ideálním příkladem toho, co by Kongres neměl dělat,“ píše hlavní komentátor Forbesu Michael Lynch.

Sotva se dá označit za něco nového dosažení politických cílů pomocí ekonomické zbraně. Historie jejího použití v USA sahá až k Bostonskému pití čaje, kdy se kolonisté došli k závěru, že je americký trh tak důležitý, že ekonomický bojkot donutí anglického krále Jiřího k tomu, aby vyhověl jejich požadavkům.

Pak v letech občanské války použili podobnou taktiku jižané. Doufali, že Londýn je na bavlně tak závislý, že jim poskytne politickou podporu při oddělování od severních států, připomíná autor článku.

Avšak podle jeho slov používají USA v posledních letech své ekonomické zbraně proti konkrétním vedoucím představitelům, významným činitelům a komerčním firmám za jejich chování za americkými hranicemi. Mnozí jsou toho názoru, že tato opatření jsou v rozporu s mezinárodním právem, moc amerického finančního systému je ale tak velká, že mnozí musejí jeho sankce dodržovat.

Výrazným příkladem toho jsou sankce vlády Donalda Trumpa proti Íránu. Mnozí spojenci Washingtonu s těmito omezeními nesouhlasí a chtěli by je obcházet. Není ale snadné přemluvit komerční organizace, aby riskovaly a ignorovaly americké zákazy, zdůrazňuje Lynch.

Růst ekonomických sankcí připomíná do jisté míry někdejší zasahování USA, často vojenské, v Latinské Americe, která byla prezentována jako pokusy o „nápravu“ politické situace v regionu. Nejlepším příkladem podobného přístupu byla nevydařená intervence v Mexiku, kterou podnikl prezident Woodrow Wilson.

Nyní je tato intervence pokládána za jednu z největších Wilsonových chyb. A nejde o formální cíl – nastolení demokracie v Mexiku. V důsledku toho USA nejenže zaplatily velkou cenu, ale projevily se i jako „chůva“, která lépe ví, jaká vláda bude pro sousední zemi vhodnější.

„Znepokojuje mě další aspekt podobných návrhů zákonů: navrhované sankce proti společnostem, které se účastní výstavby Nord Stream 2, vypadají jako politické pozérství, protože výstavba plynovodu se už blíží ke konci. Podobné chování sotva bude něčím novým pro Kongres, jehož členové často předkládají návrhy zákonů, aniž by počítali s jejich plněním,“ zdůrazňuje Lynch.

A zároveň dokonce i návrhy zákonů, které se zdají být neživotaschopné, mohou mít podle jeho názoru záporný vliv. A politici tuto skutečnost často ignorují.  Slova mají přece své následky a vnášení prvku nejistoty do ekonomické aktivity vždy škodí.

Ten nejhorší scénář vypadá v tomto případě takto: někdo postaví terminál pro export zkapalněného plynu v naději, že Kongres vytvoří poptávku po něm v Evropě a zablokuje dodávky zemního plynu z Ruska. V konečném důsledku ale bude toto očekávání marné, uvažuje publicista.

Připomíná rovněž, že ještě v roce 1982 varoval jeden z novinářů listu The New York Times, že Sovětský svaz je schopen zastavit export plynu do Evropy a srazit ji tím na kolena. Čas ale ukázal, že evropské země, jejichž součinnost s Moskvou se neomezuje jen na ekonomiku, se nebojí „klást odpor“ východnímu sousedovi.

Zastánci návrhu zákona o sankcích včetně senátora Teda Cruze by měli brát ohled na to, že i když jejich postoj vůči Rusku se zdá být tvrdý, odporuje tradičním konzervativním hodnotám. Pokoušejí se kontrolovat každý krok hospodářské aktivity, „přebírají roli chůvy“ a poučují jiné země, s kým mají obchodovat, píše v závěru Michael Lynch.