Takový názor v rozhovoru pro Sputnik vyjádřila předsedkyně Institutu slovanských strategických studií (ISSTRAS) v Praze a politoložka Radmila Zemanová-Kopecká. Upozornila na slova francouzského prezidenta Emmanuela Macrona. V jednom z neúspěšných momentů tohoto tragického summitu se neudržel a oznámil:

„Ve světle všech událostí jsem skeptický k pozici těch, kdo vystupuje za nové rozšíření EU. Nejsme schopní se domluvit ani teď, když je nás 28. Proto budu vystupovat proti jakýmkoliv formám rozšíření, dokud nedojde k hlubokým reformám institucionálních mechanismů Evropské unie.“

Varování Macrona podle názoru Radmily Zemanové-Kopecké nedává naději Ukrajině, ani Gruzii, aby se v nedaleké budoucnosti staly plnohodnotnými členy Evropské unie. Existuje tady ještě další aspekt, který nelze při hodnocení osudného summitu v Bruselu vynechat: hlas Visegradské skupiny na něm zazněl zřetelněji a ukázalo se, že právě V4 se pro EU při přijímání klíčových rozhodnutí stala trnem v oku.

Zemanová-Kopecká: V prvé řadě je třeba si uvědomit, že přes zvýšenou razanci a odpor vůči takzvaným ‚špičkovým kandidátů‘ navrhovaným evropskými socialisty, neměly země Visegrádské čtyřky (V4) ani dohromady s Itálií a dalšími zeměmi možnost zablokovat návrh evropské většiny. Nicméně pro některé evropské politiky mohl být důsledný nesouhlas Visegrádu s navrženým ‚spitzenkandidátem‘ Fransem Timmermansem určitým překvapením. Reakce středoevropských zemí je ale vcelku pochopitelná už vzhledem k Timmermansově postoji ohledně migrace. ‚Je pravda, že pan Timmermans se vícekrát vyjádřil negativně k našemu regionu a taky měl úplně jiné názory na migraci, než máme my,‘ řekl v Bruselu český premiér Andrej Babiš novinářům. A byl to český premiér, který ve svých vystoupeních charakterizoval Timmermanse jako člověka, který bývalé východní Evropě moc nefandí. A i když země V4, tedy i Česká republika, neanoncovaly nějaké ‚vlastní‘ kandidáty, Timmermans byl pro ně prostě nepřijatelný. Stručně řečeno člověk, který považuje projev národních zájmů za extrémismus, nemůže u zemí střední Evropy příliš počítat s podporou. Nicméně podíváme-li se na novou kandidátku do funkce hlavy Evropské komise, vypadá to spíš na staré přísloví z deště pod okap.

​Nynější šéfka Bundeswehru - Ursula von der Leyenová, která je dědičnou křesťanskou demokratkou, důsledně zastává eurointegrační postoje a myšlenku jednotného federálního evropského státu. ‚Mým cílem jsou Spojené státy evropské,‘ řekla pro Der už v roce 2011. Imponuje jí model Švýcarska nebo USA. Což ovšem neodpovídá zájmům zemí střední Evropy a po migrační invazi už ani řadě dalších. Předností von Leyenové může být ochota k dialogu. Jak ale bude tato zkušená politička vystupovat v nové roli, ukáže už doba velmi blízká, pakliže ji do funkce schválí Evropský parlament. Příliš důvěry ve mně nevzbuzuje ani skutečnost, že ji podle některých zdrojů doporučil francouzský prezident Emmanuel Macron. Mluvit proto o ukončení německo-francouzské hegemonie v EU je v tomto případě poněkud spíše komické. Von Leyenová je v tomto smyslu spíše osobou, která sama v sobě už sjednocuje franko-německý základ. Je očividné, že na jednání premiérů v Bruselu sehrála důležitou roli nutnost se dohodnout. Zřejmě je tak volba Leyenová vynuceným kompromisem. Jinak by totiž ve středu 3. července volil hlavu Evropské komise Evropský parlament, a to by mohlo být podstatně horší.

Sputnik: Skutečnost, že se premiéři EU nemohli tři dny dohodnout na hlavě Evropské komise, dost zřetelně naznačuje, že názorové rozdíly v EU jsou již na mezní hranici, za kterou už je dohoda takřka nemožná…

Musím proto paradoxně souhlasit s Emmanuelem Macronem, že dokud nebude EU zreformovaná, žádné další rozšiřování nepřichází v úvahu. A že si reformu Evropské unie každý z nás představuje jinak… inu, čas ukáže. Právě Macronovo otevřené prohlášení o nerozšiřování EU definitivně zavírá vrátka naděje pro Gruzii a Ukrajinu, které stále bláhově doufaly, že se do unie protlačí. Obě tyto země byly pouze zneužity jako beranidlo proti Rusku, stejně jako další země, kde se USA společně s EU pokoušely rozpoutat takzvaný ‚majdan‘. A vracím-li se k tomu, že Ursulu von der Leyenovou navrhl právě Emmanuel Macron, řekla bych, že evropská ‚hvězda naděje‘ pro Ukrajinu a Gruzii definitivně vyhasla.

Měli bychom očekávat (s přihlédnutím k minulým volbám do Evropského parlamentu, s přihlédnutím k jednáním Vladimira Putina na G-20 v Ósace), že nové vedení Evropské unie bude pokračovat směrem k pragmatičtější politice vůči Rusku?

Pro pragmatičtější vztahy s Ruskem ale bude podle mne důležitější, kdo stane v čele Evropského parlamentu. Není tajemstvím, že v EP posílily národovecké pragmatické strany a frakce, jež mají zájem na ukončení nesmyslné rusofobie, která je zcela v rozporu se zájmy evropských zemí. Postupně by se tak vztahy mohly začít normalizovat, i když předpokládám, že dost pomalu. Rusofobní a proamerické frakce jsou v EP stále ještě velmi silné. Ostatně i o osudu nejvyšších evropských hlav bude rozhodovat ve středu Evropský parlament. Nezapomínejme, že kandidaturu Ursuly von der Leyenové, stejně jako dalších nejvyšších úředníků EU, musí Evropský parlament potvrdit. A v tuto chvíli sotva někdo může s naprostou jistotou vyloučit překvapení, které nám toto shromáždění může nachystat.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce