Dívka napsala jen 9 krátkých poznámek o smrti svých blízkých. A je toho dost, aby se dalo pochopit, jak moc toho zažila.

Psala si svůj deník při obléhání Leningradu. Na začátku obléhání města jí bylo teprve 11 let. Byla páté dítě v rodině. Blokáda sebrala život jejím blízkým lidem.

„Ženja zemřela 28. prosinece v 12 hodin ráno roku 1941, babička zemřela 25. ledena ve 3 hodiny odpoledne roku 1942. Leka zemřel 17. března v 5 hodin ráno roku 1942. Strýc Vasja zemřel 13. dubna ve 2 hodiny ráno roku 1942. Strýc Leša 10. května ve 4 hodiny roku 1942. Máma 13. května v 7.30 ráno roku 1942. Savičevové zemřeli. Všichni zemřeli. Zbyla jedna Táňa.“

Holčička se ale nedozvěděla, že ne všichni její příbuzní zemřeli. Sestra Nina byla evakuována přímo z továrny, ale nestihla to oznámit své rodině. Její bratr Míša byl partyzánem, byl zraněn, ale přežil.

V roce 1942 Táňu poslali do sirotčince v Gorkovské oblasti Ruska. Byla hodně vyčerpaná a trpěla tuberkulózou. Pak se ocitla v domě pro invalidy. Dva roky Táňa ležela slepá v bolestech a pomalu umírala, když lékaři bojovali o její život.

Táňa Savičevová zemřela 1. července roku 1944. Nikdy se nedozvěděla, že její bratr Miša a sestra Nina, která se nevrátila domů, byli naživu.

Zápisy Táňi našla její sestra po odstranění blokády. Pak se na Norimberském procesu její záznamy staly jedním z důkazů nacistických zločinů.

V roce 1972 byl na hrobě Táňi postaven památník.