Prohlášení amerického ministra zahraničí Mika Pompea ohledně nedávného incidentu s tankery v Ománském zálivu vyvolává spoustu otázek: Pompeo nejen „téměř automaticky“ označil za viníka poškození tankerů Írán, nehledě na absenci pádných důkazů, ale pro potvrzení svých slov řekl, že tento incident má hodně společného s „analogickým útokem Íránu na lodě“. Měl na mysli květnové události, když byly u pobřeží SAE poškozeny čtyři tankery, i když ani tenkrát nebylo možné stoprocentně prokázat vinu Íránu. Washington ale uvalil vinu, stejně jako v daném případě, na Teherán, píše redaktor magazínu The National Interest Paul Pillar.

Navíc, pokračuje novinář, Pompeo také zdůraznil, že „žádná loutková skupina, která působí v tomto regionu, prostě nemá ani zbraně, ani návyky“, aby podnikla takovou složitou operaci. Přitom jaksi zapomněl říct, že kromě podobných skupin, působí v regionu také státy, z nich některé mají velký zájem na vyhrocení napětí mezi Íránem a USA. 

Ostatně, nehledě na tyto argumenty, Washington se přece jen rozhodl, že hlavním podezřelým ze sabotáže musí být právě Teherán, i když se to dosud nedá tvrdit s jistotou, přiznává Pillar. Ale za předpokladu, že za útokem stojí skutečně Írán, jak to tvrdí Trumpova administrativa, není jasné, proč označil Pompeo ve svém projevu jeho akce za „ničím nevyprovokované“, zdůrazňuje autor. 

„Ničím nevyprovokované? Trumpova administrativa se již více než před rokem vzdala závazků USA v rámci Společného všeobsáhlého akčního plánu, což je mnohostranná dohoda omezující íránský jaderný program, která uzavřela všechny cesty k získání touto zemí jaderné zbraně. Od té doby rozpoutala vláda USA proti Íránu ekonomickou válku, nehledě na to, že tato země celý rok dodržovala své závazky v rámci dané dohody,“ připomněl Pillar.

„Jedna sankce proti Teheránu následovala po druhé, a měly za cíl narušení íránské ekonomiky, zhoršení života prostých Íránců, a všemožné oslabení Íránu. USA tlačily na ostatní země po celém světě, aby nevedly s Íránem žádné obchody. Celá tato kampaň byla doprovázena neomezenými projevy nepřátelství, hrozbami vojenského útoku, stupňováním vojenské přítomnosti u íránských hranic. Když tohle všechno není provokace proti Íránu, pak toto slovo zřejmě ztratilo svůj význam.“

​Nynější růst napětí, včetně incidentů s ropnými tankery, byl přímým a očekávaným následkem chybného kursu Trumpovy administrativy na vyvíjení „maximálního tlaku,“ je přesvědčen Pillar. 

Novinář píše, že i přesto, že USA nikdy nechtějí souhlasit s íránskými lídry, nedají se jejich argumenty o tom, že jejich země nikdy nepoužila své ozbrojené síly pro agresi proti sousedům v regionu, snadno vyvrátit, tím spíš, že všechny vážné vojenské aktivity Íránu v nových dějinách byly reakcí na nějaký nátlak. Íránci, například, bojovali tvrdě s Irákem, který vpadl na jejich území, poskytovali pomoc chusitům v Jemenu poté, co bombové útoky na jejich pozice ze strany Saúdské Arábie a SAE přeměnily jemenskou krizi v humanitární katastrofu, a poskytli pomoc Iráku a Sýrii, když jejich vlády byly ohroženy různými povstaleckými frontami.

​Takže můžeme čekat, že budou-li USA na něj nadále tlačit, odpoví Teherán odvetnými útoky, že nebude mlčet, jak to předpovídali někteří, uvažuje autor. 

Nepřeje-li si prezident Trump skutečně válku s Íránem, bude muset pochopit, že diplomacie nespočívá jenom v tom, že „jedna strana žádá, a druhá se podřizuje,“ domnívá se Pillar. Pan Trump si má rovněž uvědomit, že „maximální tlak“ nejen nevedl k uzavření nové jaderné dohody, ale zmařil „jednu z nejzávažnějších vymožeností v sféře nešíření jaderných zbraní v posledních letech,“ a teď navíc provokuje reakci, která dělá pravděpodobnost války v tomto regionu mnohem větší než dříve, varuje na závěr novinář.