„Evropa chce zprůchodnit evropské území pro ozbrojené síly aliančních armád, zkrátí procedury pro průjezd vojenských konvojů, postaví železniční a dálniční koridory a přístavy, aby se spojenci mohli v rámci Evropy rychle přesouvat. Evropa by se měla taky soustředit na stabilizaci svého příhraničí, terorismus, migraci. NATO by se tak věnovalo státním hrozbám, východnímu křídlu, Rusku.“ (Jakub Landovský, irozhlas.cz, 28. 6. 2019) 

Pohybovat armádou NATO v EU jistě zvládne, avšak na momenty týkající se boje proti terorismu a migraci, které zazněly ve vyjádření J. Landovského, jsme se zeptali autora literatury faktů Miroslava Belici, zde tušíme, že naplnit tohle předsevzetí jednoduché nebude, a sice vzhledem k již proběhlým teroristickým útokům. Bývalý diplomat PhDr. Miroslav Belica se ve svých knihách – věnovaných zhrouceným státům Iráku, Libyi a Afghánistánu – zabývá fiaskem dosavadního přístupu západních metropolí k problematice terorismu, který plodí jen násilí, nové teroristy a pokračující migrační vlny.

Pane doktore, to, o čem hovoří Landovský, by v roce 1999 Jugoslávie považovala za okupaci. Budiž tedy. Otázka terorismu je však něco, co zdaleka není žádnou hladkou jízdou. Mají flamboyantní představy Jakuba Landovského nějakou pevnější bázi?

Miroslav Belica: „Trochu je mi z vyjádření bývalého pražského volebního lídra ČSSD smutno. Nedivím se propadu preferencí nejstarší české politické strany, jejíž představitelé vydávají silně proatlantická prohlášení, která možná lahodí sluchu bruselské byrokracie, ale našim lidem nic dobrého nepřinášejí, protože jen zostřují napětí v Evropě a v jejím blízkém sousedství.

Existuje mínění, že si Západ vychoval první vlnu teroristů, kteří měli pomáhat destabilizovat Sovětský svaz. Počátkem 90. let časopis The Independent hovořil o Bin Ládinovi jako o „bojovníkovi za svobodu“. Kdo zasel bouři, sklidil vítr? Jsme schopni teď postavit nějaký účinný „větrolam“?

Možná nejsem ten správný expert. Nicméně otázku terorismu jsem studoval dopodrobna, ostatně v zemích Blízkého východu jsem prožil celkem patnáct let a myslím si, že mentalitě místních lidí docela rozumím. Ti musí mít vměšování Západu a rozehrávání jedněch místních skupin proti druhým už dost, přitom se dennodenně prokazuje, že tento přístup nikam nevede. Stačí se podívat na Afghánistán, kde se Česká republika nadstandardně vojensky angažuje už osmnáct let. Za celou tu dobu tam vyslala téměř osm tisíc našich vojáků, ale efekt v podobě urovnání jaksi žádný. Odpor Afghánců proti cizí okupaci neslábne, a nakonec i Spojené státy usedají polotajně za jednací stůl s Tálibánem. Nikdo si dnes jaksi nevzpomíná, kdo islamistům čistil v této zemi cestu k moci, kdo financoval protisovětský džihád.

V osmdesátých letech platilo pravidlo, že americkou a saúdskou vojenskou pomoc, která přicházela k afghánským mudžáhidům přes Pákistán, mají dostávat nejvíce extremistické, formálně nejefektivnější skupiny typu frakce Gulbudína Hekmatjára. Kdo tedy stál u zrodu fenoménu tranzitujících džihádistů, kteří z Afghánistánu přenesli své aktivity postupně přes Čečensko do Bosny, do severní Afriky až po Indonésii? Nebo si vezměte případ Iráku a Libye, kde vojenské intervence západních metropolí provedené v rozporu s mezinárodním právem odstranily právě ty sekulární režimy, které přítomnost islamistů na svém území netolerovaly. Takto konkrétně bychom mohli pokračovat dále, obzvláště tragicky vidím případ destabilizace Sýrie. Vyzbrojování tzv. umírněné opozice, kdy zbraně stejně končí v rukou teroristických odnoží Islámského státu a Al-Káidy. A pro Evropu, pro nás to znamená jen příliv uprchlíků i ekonomických migrantů.

Je tedy Landovský svými vizemi mimo mísu? Nebo nemůže z titulu své pozice mít jinou rétoriku? Jsme svědky velkého farizejství EU a NATO?

Jsem přesvědčen, že takto vedený boj proti terorismu jen terorismus podněcuje a pro naši zemi nic dobrého nepřináší. S trochou nostalgie proto vzpomínám na Prahu doby pozdní bipolarity, kdy se Praha snažila zprostředkovávat kompromisy. Kdy měla renomé poklidného místa, kde se v bezpečí a v závětří setkávaly znepřátelené strany, například Palestinci s izraelskými představiteli. Brát na sebe závazek boje proti terorismu, který přitom živí někdo jiný, to mi připadá absurdní.“

Děkujeme za komentář.

PhDr. Miroslav Belica (*1952)

Arabista. Problematikou Blízkého východu se zabývá čtyři desetiletí. V tomto regionu prožil v řadě diplomatických funkcí téměř patnáct let. Shodou okolností působil právě v těch zemích, které dnes po vnější intervenci čelí zhroucení – v Sýrii, Libyi a Iráku. Zkušenosti z Iráku, kde v letech 1996–2001 pracoval jako vedoucí zastupitelského úřadu ČR, shrnul v knize „Co nezavály písky Mezopotámie“ (2011), kterou napsal společně se synem Tomášem Belicou. V titulu „Naši lidé v Kaddáfího Libyi“, který získal ocenění Klubu autorů literatury faktu, rekapituloval angažovanost bývalého Československa v této zemi a vylíčil tragický příběh násilné likvidace libyjského sekulárního režimu. Zatím jeho poslední kniha „Praha na hřbitově metropolí“ s podtitulem Čtyřicet let spojencem v afghánských anabázích vyšla loni na podzim a pojednává o tom, jak se válka proti Al-Káidě změnila v permanentní válku proti afghánským pastevcům a vesničanům.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce