Podle portálu je realita bez příkras následující: po roce 1989 nebyla moc ještě nikdy tak koncentrovaná v rukou jednoho politického tábora, jak se to rýsuje pro nejbližší roky. Liberalističtí populisté získali pozice primátorů v Bratislavě a dalších městech, mají prezidentku, své lidi na Ústavním soudu… A pokud zvítězí v parlamentních volbách, pak ovládnou parlament i vládu.

Prakticky tedy získají všechno. Pak jim už nic nebude stát v cestě, aby realizovali plány svých tutorů: ponechat americké armádě na Slovensku volné ruce, vpustit do země multikulturní obohacení – nejprve jen trochu, později trochu víc a pak ještě více. Ale, především, jim nebude nic bránit v tom, aby postupně zbavovali Slovensko atributů suverenity, aby se pak jednoho dne mohlo slavnostně, už však ne jako stát, ale jako plně integrovaný euroregion, připojit k centralizované evropské říši. V té době vlastně možná už k budoucímu eurokalifátu.

Voliči sluníčkářů by nejspíše takové obavy označili za planý poplach nebo přímo za šíření poplašných zpráv. A kéž by měli pravdu… Nicméně, existuje mnoho lidí, kterým nezávisle na sobě vychází, že 2+2=4. Vidí, co se děje, a proto volí strany, před nimiž je ten dobrý a pravdomluvný mainstream varuje. Mnozí z nich si dokonce spontánně sami založili strany, které jsou, tak či onak, namířeny proti liberalistické totalitě.

Vlastně většina ze stran, které kandidovaly v posledních volbách, byly právě takové: více či méně amatérské národní straničky, které vznikly spontánně jako vyjádření zoufalství nad způsobem, jakým média ovládají národ a manipulují ho.

​A právě roztříštěnost a nejednotnost těchto národních stran, které média nálepkují nesmyslnými a záměrně zavádějícími ideologickými samolepkami jako je fašismus, xenofobie, rasismus, antisystémovost, je jednou z příčin, proč na Slovensku neexistuje opravdu silný národní blok, který by reálně vyjadřoval cítění většiny obyvatelstva.

Setkání na Děvíně

Naštěstí si to některé osobnosti národního života uvědomují, a proto se rozhodly, že s tím něco udělají. V pátek 28. června 2019 se na Děvíně uskutečnil kulatý stůl předsedů a lídrů národních a křesťanských stran. Organizátoři Roman Ruhig, Rafael Rafaj, Eva Zelenayová, Marián Tkáč, Ján Košiar k němu pozvali zástupce sedmnácti subjektů, z nichž přišla pouze těsně nadpoloviční většina z pozvaných stran.

Z parlamentních stran projevila chuť přispět ke vzniku vlasteneckého politického bloku pouze ta, která to díky svým procentům jako jediná vlastně nepotřebuje. Řeč je o ĽSNS (Ľudová strana Naše Slovensko, pozn. red.) Mariána Kotleby, kterou na setkání zastupoval její místopředseda Martin Beluský. Zatímco Slovenská národní strana, Křesťanskodemokratické hnutí či Křesťanská unie, tedy strany, kterým jejich současné volební preference vůbec nezaručují, že překročí pětiprocentní hranici potřebnou pro vstup do parlamentu, se nezúčastnily.

​Setkání se nemohl zúčastnit jeden z možných volebních tahounů budoucí vlastenecké kandidátky Štefan Harabin. Ten byl v té době na dovolené v zahraničí. Avšak svou účastí projevil ochotu pomoci národní věci někdo jiný, a to člověk, kterého každý zná – Vladimír Mečiar. Právě on by mohl být lídrem společné kandidátky národních stran, a tím přitáhnout voliče, jejichž hlasy by jinak zákonitě skončili v marketingovém koši volební finanční mašinérie.

Po organizátorech a hostovi setkání Vladimírovi Mečiarovi se postupně k myšlence společné kandidátky vyjadřovali i zástupci dalších stran. Patřil k nim například místopředseda ĽSNS Martin Beluský, zástupkyně strany Doma dobře Lenka Gergelyová, místopředseda Slovenské lidové strany Andreje Hlinky Andrej Trnovec, předseda Slovenské národní jednoty – strany vlastenců Stanislav Pánis, předseda strany Nový parlament Jozef Behýl, předseda bratislavské krajské organizace strany Národní koalice Tomáš Szmrecsányi, předseda Slovenského hnutí obrody Róbert Švec či místopředseda strany Práce slovenského národa Emil Vestenický.

Výsledky setkání

A dané setkání přineslo své ovoce. Většina přítomných se totiž shodla na potřebě vytvořit společnou kandidátku. Budou tedy následovat další, tentokrát již více pracovně zaměřená setkání, aby bylo do voleb možné vybudovat národní blok, který znemožní, aby Slovensko ovládly nepřátelské síly.

​Tři čtvrtě roku před volbami, které jsou snad nejdůležitějšími volbami v historii samostatného Slovenska, je v tamní politice nevídaný ruch. Všichni si totiž uvědomují, že tentokrát jde opravdu o všechno. Napravo přicházejí staré pravicově populistické strany o své nejvěrnější členy, kteří se neomylně jako švábi na pivo slézají k posvátnému jádru sluníčkářského džihádu. A podobná situace je vlastně i nalevo, jen se o tom ještě oficiálně nemluví. Jako kdyby se tyto síly chystaly k nějakému důležitému kroku...

Konečně se však začalo něco dít i v národně-křesťanské části politické scény. Věřme tedy, že tento první krok bude začátkem něčeho, co bude korunováno úspěchem – k vytvoření vlády národní záchrany.