Nejlepší způsob, jak přežít, je prevence. Nikdy neplavte do míst, kde jsou cedule označující nebezpečné zpětné mořské proudy (anglicky se tomuto vracáku říká rip). 

Co je to za blbost, vlny jdou přece vždy ke břehu!

Sedíte na břehu, koukáte na oceán a k vám se valí nekonečná řada vln. Proud jde tedy vždy ke břehu. Nebo ne? Samozřejmě ne. To, co pozorujeme, je jen vršek „ledovce“. Koukáme se na špičky vln, které se valí ke břehu, ale ta masa vody musí někam odtékat zpátky. Voda, která na povrchu „přitéká“, musí někam odtéct, a to buď spodem (všimli jste si, jak vás i blbnutí na pláži nasává do moře?), nebo může voda proudit v kruzích. 

Ten zpětný proud teče pořád stejně?

Pro naše účely teď neřešme vítr a další faktory, zajímejme se jen o zpětný proud. Pod vodou to vypadá tak, že je na dně úzká a hluboká průrva, kterou voda vytéká na moře. To, co přiteklo vedle na té roztomilé pláži, musí zpátky. Aby to bylo složitější, na písečných plážích dno vůbec není stabilní, hromady písku se nběhem dne různě přeskupují, takže vždy, než jdete do vody, prohlédněte si vodu, jaká je zrovna aktuální situace. Proud může být úplně jinde než před půl hodinou. Jinak vás to vycucne ven na oceán, ani nemrknete.

Je dobré najít si na pobřeží nějaký pevný bod, podle kterého se orientujete a kam se neustále vracíte. Jinak se vám může stát, že vás vlny odnesou na nebezpečné místo stovky metrů od toho, kde jste původně lezli do vody.

Proč se tam nezakazuje chodit?

Jako všechno na světě je i tohle relativní. To, co je pro plážové koupače postrachem, naopak milují surfaři. Ti se snaží dostat právě za linii, kde se lámou vlny. Plavou ven na moře. A pokud jste to někdy zkoušeli, víte, jaká je fuška napádlovat to napřímo proti i relativně malým vlnám řítícím se k pobřeží. Každá velká vás už smete. A pokud neuděláte duck dive, alespoň vás to vrátí o desítky metrů zpět. Prostě sisyfovská dřina. No a právě ripy slouží jako výtah „zadarmo“ ven na oceán. 

Rady oceánografa Francise Smitha z Kalifornie, jak se z toho dostat:

Zdroj: vyletu.cz