Jak se na nic a nikoho nedá spolehnout jen proto, že ten někdo nemá sice schopnosti  nutné k jeho činnosti, ale přesto je vybaven příslušnými certifikáty k tomu, aby nějakou náročnou práci vykonával?  A nemusí jít přitom nutně o vysokoškolské diplomy, ale třeba i o výuční listy. Nezáleží ani na věku  či pohlaví dotyčného.  Sklon k takovým podvodům se jakoby nevyhýbá nikomu. Dokonce ani doba, ve které ten někdo žije, není  podstatná. Podvádělo se a podvádí  se už od nepaměti. Nicméně se zdá, že rozvoj nových technologií, včetně  těch vzdělávacích, nejenže takový vývoj neomezují, ale snad jej  ještě umocňují.  

Byly prý doby, kdy něco takového bylo spíše výjimečné, ne zcela běžné. Určitě to ale nebyla poválečná  doba, na kterou  vzpomínal ve svých knihách o majoru Terazkym jeden z našich nejčtenějších spisovatelů M. Švandrlík. Když se poručík Hamáček, vyučený řezník,  po několika letech výkonu svého nového povolání vrátil ke svému mnohem výnosnějšímu původnímu povolání, tak to  svému někdejšímu veliteli zdůvodnil  bez skrupulí.„Mám se dobře, protože kradněm“. Švandrlík to sice ústy Kefalína komentoval slovy, že za Rakouska si nikdo neuměl představit, že by tehdejší oficíři zbohatli jen proto, že by okrádali  erár.  Ovšemže i tehdy byli oficíři, kteří to dělali, jak to popisuje třeba J. Hašek ve Švejkovi. 

Není snadné srovnávat z tohoto hlediska tyto dvě doby, tedy tehdy  a dnes. Kradli a šidili, resp. podváděli  již tehdy mnozí lidé vykonávající nějaké prestižní, na morálku náročné povolání. Třeba právníci, docenti či profesoři na vysokých školách, soudci, poslanci, ministři  atd. atd., působící na místech a pozicích, které se i dnes umisťují nejvýše ve výzkumech prestiže různých povolání. Anebo  je  to něco jako  dobová anomálie?   Něco, co pomine, až se věci zase tzv. vrátí do starých kolejí? Kradou a podvádějí přece i miliardáři  (oligarchové), kteří to jakoby nemají ani zapotřebí.

V pondělí 24. 6. se ve zprávách na Seznamu  objevil mimořádně zajímavý článek  od J. Máčího „Universita ji obvinila z podvodu u státnic, teď pracuje na spravedlnosti. Podle ministerstva to není problém“ o příběhu  jedné bývalé studentky Barbory D.z Olomoucké právnické fakulty, která byla zpětně obviněna a sankcionována za podvodné jednání při státnici. Dnes však pracuje díky  diplomu  (který tehdy podvodem získala) na ministerstvu spravedlnosti. Článek pojednává také o tom, proč rozhodnutí  rektora  o zneplatnění státnice a tedy i o odebrání titulu, který ji k budoucí činnosti opravňoval  (prý hlavně kvůli tomu, že k odhalení podvodu nedošlo již v průběhu státnice) nemůže být ministerstvem ani krajským soudem akceptováno. Mj. proto, že rozhodnutí university o zneplatnění státnice prý nemá oporu v zákoně Pro nás laiky je sice jasné, že se v případě Barbory D. jedná o podvodnici, která  nemá  na odpovědném místě co dělat, protože  podváděla a podvádět  nejspíše bude kdykoliv, kdy  k tomu bude mít příležitost  a vyplatí se jí to. To, že je zdrojem možného ohrožení pro všechny, kteří se s ní nějak zapletli či kteří s ní budou mít co dělat v budoucnosti, zaměstnavatele ani soud nezajímá.

   

Příběh je zajímavý nejen tím, jak si s tímto problémem zdejší právo neví rady, ale i tím, jak se o něm veřejnost dověděla, i když článek sám tuto historii moc nerozvádí. Díky tomu, že spoluúčastník podvodu  tento podvod spočívajícího ve využití nových technologií komunikace k podpoře zmíněné studentky  při jejím jednání prostřednictvím skrytého mikrofonu a naslouchátka v podobě náušnice  (na něco takového musí být dva!) „prásknul“ maje nejspíše svůj motiv  (jaký?) k oznámení podvodu, mohli  jsme se o tom i my dovědět. Samozřejmě existují četní „předchůdci“ tohoto podvodu v českém školství. Od využívání mobilů při maturitách, až po „náhradnictví“ při psaní různých testů od spolužáků  vybavených jinou identitou. 

Takových i jiných případů se stalo v posledních dekádách - i ještě dříve - více.  Nedají se častokrát ex post zjistit a hlavně je obtížné dokázat, že k nim skutečně došlo. To, že poměrně významná část vzdělanců vybavených certifikáty podváděla, aby své certifikáty  dosáhla, cítíme však v naší každodennosti  neustále. 

Asi to nebude z hlediska četnosti i významnosti dopadů těchto podvodů srovnatelné s důsledky toho, ale je známým faktem, že své doklady o úspěšném vzdělávání obdrželo na českých školách  (a tím pádem dosáhlo i na s tím spojené pozice) mnoho poměrně hloupých, nevzdělavatelných jedinců, kteří nějakým - nám ne zcela známým způsobem (ať už korupcí či jiným způsobem) -  proklouzli úskalím zkoušek a různého prověřování znalostí a schopností, které ve skutečnosti neměli. Nejde ale určitě o zanedbatelná čísla. 

Měli bychom si to připomenout pokaždé, když se setkáme s nemorálním, nešikovným či  prostě hloupým jedincem na pracovištích, s kterými míváme co do činění. Navíc uplynulo již dost času, aby se na místa těch, kteří by měli dozorovat aby se podvodníci a jiní nevhodní lidé nedostávali na místa, kam nepatří, došlo k tomu, že tam  nějak „poklouzli“  právě ti, kteří se ke svým certifikátům tímto nekalým způsobem dostali. Je to něco, co se ve velkých společnostech Západu i Východu děje. Samozřejmě je v našem zájmu, aby se to aspoň nedělo příliš často, abychom neměli trauma z toho, v jakém světě vlastně žijeme. Kdo z nás třeba ví něco o tom, co se s podvodníky kolem nás děje  potom, když „úspěšně“ absolvovali?

Neexistují výzkumné organizace, natožpak soudy či nápravná zařízení  zabývající se třeba těmi, kteří plagiovali na školách své diplomy, disertace či habilitační práce. Může nám být snad útěchou  - ale velmi slabou -  jen fakt, že ani oni  nemohou mít pocit spokojenosti, bezpečnosti a jiných jistot,  že v takových  - k podvodům všeho druhu tolerantních -  společnostech i oni sami žijí.  Dříve nebo později i oni na to škaredě doplatí. Je to ale útěcha?

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)