Ladislav Větvička |
Zjistil jsem, že aji po sto rokach su si narody řiše bliže než kerekoliv jine narody dnešni Evropy. Spojuje je křesťansky pohled na svět, přestože mnohe narody dnes považuju samy sebe za ateistycke. A spojuje je společny boj proti pronikani islamske ideologie, proti niž země Rakusko-Uherska po staleti bojovaly a tim branily pronikani islamske ideologyje nesvobody a nenavisti do Evropy. To samozřejmě neznamena, že bych komukoliv branil vyznavat viru, jaku si usmysli. Ať si každy vyznava budhizmus, muslimstvus, křesťanstvus, hynduizmus, zoroastryzmus nebo cokoliv, co je mu mile. Ale ať si to robi doma nebo ve svoji svatyni a neotravuje s tym lidi na ulicach, nebo dokonce ať mi někdo nenuti, že musim svět vidět tak, jak mu to přikazuje jeho ideologija..
V ostravske pujčovně sem si pořidil posledni vykřik moderni technyky, eletrycke kolo. Pravda, mohl sem jet na vlastnim, obyčejnem horskem kole. Je mi ale padesat roku, už sem stary kmet, jak řikali Vrchlickemu. Nejsem žadny sportovec. Kolo považuju za prostředek, jak se vcelku efektyvně pohybovat mezi dvěma bodama. Od hospody k hospodě. Od města k městu. Za den dokažu bez předchoziho trenynku ujet okolo sedumdesati kilaku. Ale je to dřina. Kolo považuju za prostředek dopravy, ne za sportovni nastroj, diky keremu bych měl překonavat nepřijemnosti cyklotrasy, jako su kopce, nebo ostry protivěter na rovnych usekach. A vy, kteři na kole jezdite, vite velice dobře, že ať jedete kamkoliv, vždycky jedete do kopca a vždycky fuka vitr proti vam. Ty okamžiky, kdy se vam daři jet s větrem v zadach nebo z mirneho kopca dolu, su bohužel velice omezene.
Proto sem si vybral kolo, kde elektrycky pohon pedalu dokaže eliminovat obě nepřiznive okolnosti - jak nepřijemnu jizdu do kopca, tak aji nepřijemny protivěter. Zatimco na svojem kole dosahuju pruměrne rychlosti okolo 13 km/h, eletrycke kolo vam umožni pruměrnu rychlost okolo 25 km/h. A to je vyrazny rozdil. Během tury tak neujedete „pouhych“ 70 kilaku za den, ale bez problemu se dostanete na 120 dennnich kilometru. Dalši vyhodu je fakt, že večer se sice citite fyzicky přijemně unaveni, ale organyzmus neni dojebany tajak po sedmdesati kilometrach překonavani terennich překažek.
Mam radost z teho, že dneska možu řict – ano, jde to. Nemusite se teho bat. Aji netrenovany kavarensky povaleč jako ja se može vydat na podobnu cestu. A garantuju vam, že taka cesta vam přinese mnohem vice radosti a poznani, než byste zažili při cestě autem nebo při tydennim povalovani v Karybiku nebo na plaži chudych na štěrkovně u Hlučina.
A tak sem jedneho jarniho dopoledňa nasednul ve slezske Porubě na kolo a po několika minutach přejel řeku Odru, čimž sem se ocitnul na uzemi byvaleho Markrabstvi moravskeho.
(příště ze Caricynu-Stalingradu-Volgogradu nebo ze Sarajeva)