Ekonomka v samotném úvodu píše, že se v jednu chvíli zdálo, že svobodu a trh nelze zastavit. Přitom to byl však omyl, jelikož i trh, i svoboda už narazily.

„Tedy aspoň v Německu a dalších západoevropských zemích to tak vypadá. Jenomže Německo udává směr celé EU. Tedy i nám. Aniž by to některý z našich současných politiků hlasitě odsoudil, můžeme v Německu v přímém přenosu pozorovat příchod levicové katastrofy. Nejprve se začaly odhalovat sochy Karla Marxe, jako by bylo za co si téhle veskrze odpudivé persony vážit. A teď zase Němci přišli s tím, že začnou lidem vyvlastňovat jejich byty a domy,“ píše Šichtařová.

Minulost se opakuje?

Odbornice na ekonomii tak poukazuje na to, že 30 let po pádu východoevropského socialismu jsou vlastnická práva opět pošlapávána. A nejhorší na tom všem prý je, že lidé mlčí.

„Mlčíme podobně, jako když přicházel k moci Hitler. Snad v naději jako tehdy, že se nás to netýká. Tehdy ale bylo Německo od nás dost politicky „odděleno“, a přece se nás to týkalo zatraceně. Dneska jsme propojeni Evropskou unií a mnozí volají po ještě mnohem větší integraci,“ srovnává minulost s přítomností.

Celá věc se dle ekonomky zhoršila, když v dubnu tisíce Němců protestovaly proti soukromým majitelům bytů a požadovaly kvůli vysokému nájemnému jejich vyvlastnění. Údajně měli aktivisté, kteří jsou dle ní popletení a neinformovaní, už shromáždit 80 tisíc podpisů a považují referendum o vyvlastnění.

Šichtařová píše, že aktivisté sice mají pravdu v tom, že ceny nájmů v Německu prudce rostou, ale převracejí příčiny a následky.

„Nájmy rostou ze dvou důvodů: Zaprvé centrální banka (v době růstu ekonomiky!) nepochopitelně ekonomiku „podporuje“ nulovými až zápornými úrokovými sazbami, což musí vést ke skupování bytů na hypotéky a zdražování bydlení. Zadruhé příval imigrantů není pokryt odpovídajícím stavěním obydlí pro ně, což musí vést k převisu poptávky nad nabídkou a zdražování bydlení. Neboli není to kapitalismus, co selhalo – jeho zákony fungují neomylně. Je to socialistické inženýrství – nesmyslné úroky a nesmyslná imigrace – co bydlení zdražilo,“ vysvětluje.

Za zajímavé považuje i to, že na věc začala reagovat i tamní kancléřka Angela Merkelová, která pronesla: „Potřebujeme soukromé investory, kteří ctí i celospolečenského ducha. Nejsem si jista, zda tomu tak v minulosti skutečně vždy bylo, z některých developerských staveb nadšená nejsem.“

Na to ekonomka, která Merkelovou označila za svazačku, reagovala tak, že investoři neinvestují kvůli duchu a už vůbec ne kolektivnímu, nýbrž kvůli zisku. „Když jim vezmete motivaci ziskem, už to bude socialismus, neboli přestane to fungovat,“ tvrdí. Možná by tak člověk, který nikdy nepodnikal, neměl radit lidem, kteří podnikají.

Co nebo kdo za to může?

Za růst nájmů i cen nemovitostí tak v celé EU mohou dle Šichtařové centrální banky, nikoli trh.

„Mohou za to socialisté podobní paní kancléřce, kteří najmenovali do vedení ECB své kamarády hrající si na rádoby-ekonomy místo racionálních ekonomů. Racionální ekonom by nikdy nedovolil, aby byla hlavní úroková sazba eurozóny záporná, natož v době, kdy ekonomika roste. Nikdy by nepřipustil takovou nemravnost, aby při záporných úrokových sazbách věřitel platil dlužníkovi za to, že mu „smí“ půjčit!“ rozčílila se odbornice, která tvrdí, že tito socialisté vytlačili tržní principy ze hry.

Za alarmující pak považuje to, že berlínská radnice vedená koalicí sociální demokracie, Levice a Zelených, přišla s myšlenkou zastropovat na pět let nájemné. To prý svědčí o jejich nevzdělanosti a v důsledku toho se prý Berlíně dostane ke slovu šmelina.

„Kdo a proč by stavěl byty, které budou za regulované a tedy za nízké nájemné? Motivace stavět se vytratí. Neboli taková regulace věc jen zhorší. Řešení? Jediné: Německo potřebuje skončit všechnu regulaci výstavby, přestat ubytovávat imigranty, zvýšit na dlouhodobý normál úrokové sazby. Udělat přesný opak toho, co dělá,“ myslí si ekonomka.

Celou věc pak srovnání s tím, že „je už jen krůček od oblíbené levicové myšlenky, že bydlení je prý právo. A že pokud má každý právo bydlet, pak kdo má velký byt, musí k sobě někoho nastěhovat“.

Vše demonstruje i na naší předchozí zkušenosti: „V jednom bytě „přece“ v socialismu nemohou bydlet jen dva lidé, když jiní chtějí také bydlet! Každý má dnes přece v liberální demokracii „právo“ na všechno. I muž má v genderově rovné společnosti právo rodit děti jako žena. Tohle je začátek nové doktríny a majitelé bytů ponesou cejch kulaka.“

I když by se tak mohlo zdát, že je to celé přitažené za vlasy, v Berlíně již vyvlastnili první dům kvůli tomu, že ho majitel nerekonstruoval.

Závěrem tak Šichtařová píše, že se socialismem si Německo zahrává už nějaký čas. A prý se to dle ní šíří jako lavina. A prý něco podobného již můžeme slyšet od českých Pirátů.

„Německo bylo v posledních sedmdesáti letech ekonomickým vzorem mnohých vlád. Z válkou zničené země vydupali blahobyt. A příliš mnoho blahobytu vedlo k jakési dekadenci celé společnosti. Jako by jim jedna zkušenost se socialismem nestačila. Už jen čekám, kdy se vrátí k Trabantu, který ovšem bude v rámci „pokroku“ elektrický a v rámci socialismu na čekací list. Nebo snad na čekačku nebyl...? Kdo ví? Dnešní liberální levice už zpochybňuje i historii, tak bůhví, jak to vlastně bylo...?“ táže se závěrem.