Nadační fond je záležitost, která přesahuje systémový rámec republiky, kde existují běžné úřady, jež mají řešit i ty věci, týkající se náplně práce vašeho fondu. V jakém stavu je společnost, která se musí spoléhat ještě i na fondy?

Klausová: Myslím, že je celkem v dobrém stavu. Je docela běžné, že krom veřejných státních institucí existují také nadace, nadační fondy, různé prospěšné společnosti, které jsou založeny na bázi dobrovolnosti a shánění vlastních prostředků, vlastních sponzorů. Je také důležité, na jaké cíle tyto fondy a obecně prospěšné společnosti používají prostředky.

Reciprocita mezi lidmi – je věc dobrá. Není však existence fondů, vzato obecně, známkou určité rezignace politiků na jejich vlastní práci? Není smyslem státu vytvářet příležitosti pro občany?

Snad to není úplně tak, že by politici vyloženě selhávali. Každá z nadací a neziskovek má specifický statut, a tedy různé cíle. Každý takový subjekt svým vlastním způsobem doplňuje existující tradiční instituce. Proto bych nehovořila přímo o pochybení politiků, avšak kdybychom chtěli být kritičtí, bylo by co kritizovat.

Není i váš fond nastaveným zrcadlem politiků? Jejich „špatného“ svědomí?

Když se podíváte na náš fond, jsme zaměřeni na oblast vzdělání; poskytujeme stipendia, máme krásný program pro seniory v oblasti vzdělávání. Zjistili jsme totiž, že v ČR je řada rodin, kdy oba rodiče pracují, mají třeba tři děti, chtějí se jim věnovat, ale nemají peníze na to, aby všem třem dětem zajistily možnost chodit na kroužky, přesněji řečeno na volnočasové aktivity. Možná, že určitým způsobem děláme i to, co by příslušelo politikům, kteří systém mají nastavit a držet v provozu. Takže k vaší první otázce – ano, trošku asi suplujeme něco, co by možná patřilo do sféry jiné (státní).

Politici jsou asi se vším rychle hotoví. Myslí hlavně na sebe?

My především chceme, hovořím za fond, aby zde byla možnost pro děti věnovat se oblíbeným činnostem, aby taková možnost byla větší, než jak je tomu nyní. Ano, jsou tu různé školy typu ZUŠ, sportovní kluby atd. Jenže takovéto školy, stejně jako hudební nástroje či sportovní vybavení, nejsou zadarmo. Byla by škoda, kdyby se některé děti nemohly rozvíjet jen kvůli nedostatku prostředků rodičů. I tyto děti jsou budoucími rodiči. Mělo by nás zajímat, jak vyrostou, jak budou chápat svět a své místo v něm.

Od listopadu 1989 se říkává „každý sám za sebe“. Napadá mě myšlenka, že např. narození do slabší sociální vrstvy není za trest. Naše společnost je přesto postavena na zisku, úspěchu. Chudoba se nepromíjí.  Lidé nemívají stejné startovní šance… 

To přece není v rozporu. Náš nadační fond se liší od jiných nadací tím, že nejsme jenom nadací, kde nám napíšete – „potřebuji to a to, vy mně to musíte poslat, nic pro to neudělám…“ My se lišíme v tom, že chceme, aby člověk, který potřebuje pomoc, nejenom spoléhal na pomoc z vnějšku, ale aby pro to zároveň něco sám udělal. Možná nejlépe se to osvětlí zase na příkladu mladých lidí, jimž dopomáháme k řidičským průkazům. Výrazně jim stoupají šance pracovního uplatnění. Náš fond dává žadatelům o příspěvek zhruba polovinu. Ti pak chodí ještě i na brigádu. Žádný člověk nesmí zapomínat, že vlastní přičinění je velice důležité. (Paní ředitelka fondu, Mgr. Kamila Kryštofová, který byla přítomna u rozhovoru, upřesnila, že se nejedná přímo o polovinu, že to také záleží, z jakého regionu je konkrétní člověk, jemuž se pomáhá, a jaké místní ceny v tom či onom místě platí. Můžeme se pohybovat někde v horizontu oné poloviny prostředků. Spoluúčast toho, jemuž se pomáhá, je nutná.)

Zájemce o podporu musí napsat motivační dopis. Celkově řečeno: podporujeme hodně lidí v učňovských profesích. Chceme, aby mladí lidé především dokončili své vzdělání. Naším velkým projektem byl program „Startovné do života“. Bylo důležité prolomit určitý začarovaný kruh kolem dětí z dětských domovů, aby se již v dalším životě dokázaly obejít bez berliček pomoci.

Existují fondy, které medializují zdravotní diagnózy těch, jimž pomáhají. Jde o mediálně vděčná témata. My toto neděláme. Nevezeme se na vlně jakéhosi medializovaného masového soucitu.

Zaměřujeme se na obyčejný život, který není mediálně tak atraktivní. Pomáháme mladým lidem i seniorům v překročení prahu jejich stereotypu, aby dokázali překonat některé přirozené bariéry svého například sociálního postavení. Pokud se lépe integrují, vrátí to společnosti mnohonásobně zpět, například svými dobře fungujícími rodinami. Za to nám stojí naše námaha a naše práce, i svého druhu mezigenerační investice. Proto ani nevyzdvihujeme zvlášť talentované děti. Jde nám o děti celkově. O lidi – bez líbivých či mediálně vděčných přívlastků. To, co děláme, děláme od roku 2003. Za tu dobu můžeme vykázat výsledky. Snažíme se vyvarovat srdceryvným momentům. Díváme se na sociální možnosti dětí, díváme se na to, jak by se dal zlepšit život seniorů. Jdeme tímto směrem.

Zmínila jste ještě jednu diferenci – adresnost.

Ano, my posíláme peníze konkrétním dětem, studentům, seniorům. Neposíláme je institucím, aby je několikrát přerozdělily, než si najdou prostředky svého adresáta. Každé dítě od nás dostane pomoc individuálně, přímo. Máme individuální smlouvy na každý z příspěvků. A protože jde o děti, museli jsme obnovit činnost tzv. „opatrovníka“. Opatrovník, jak věříme, nezneprůchodní cestu k prostředkům, jako se to může stát u „zaseknuté“ instituce, kdy dítě nedostane pomoc kvůli úředním průtahům. Náš projekt „Startovné do života“ byl koncipován pro kategorii od 14 let. Role opatrovníka netkví jen v opatrování prostředků. Opatrovník vlastně plní částečně i roli rodičů. Samotné děti jsme motivovali určitými bonusy v případě úspěšného zvládnutí například školního programu.

Společnost se průběžně mění od roku 2003. Jak na tyto změny reaguje nadační fond? Jaké jsou příští cíle? Co bylo pozitivní a kde je třeba se ještě více mobilizovat?

Průřezově řečeno – všechny naše aktivity jsou ve finále úspěšné. Jak plyne čas, programů a aktivit přibývá. Většina našich projektů míří do celé České republiky. Jak už jsem řekla, snáze se vyberou prostředky na malé roztomilé děti v nouzi než třeba na seniory. Rozhodli jsme se, že přece nemůžeme vyloučit ani tuto kategorii lidí. Krásné bylo, že jsme si projekty pro starší lidi nemuseli vymýšlet. Jednoduše jsme rozeslali anketu. Překvapilo nás, že senioři touží hlavně po komunikaci. Proto jsme spustili projekt, který jim usnadňuje cestu k využívání PC a k základní počítačové gramotnosti vůbec. Touha seniorů po komunikaci se ukázala stejně důležitou, jako otázka podpory v obstarávání léků atd.

Takhle se alespoň jevila generace seniorů z přelomu milénia. Takže tímto upozorňuji na další náš projekt „Senioři komunikují“. Dokonce jsme vyvinuli vlastní učebnice. Pomohli jsme 13,5 tisícům seniorů po celé republice, včetně malých vesnic a vesniček. (Paní ředitelka Kryštofová dodává, že projekt trval 11 let. Dnes už současní senioři PC rozumějí více, proto se nyní nadační fond zaměřuje na obsluhu aplikací chytrých telefonů a dotykových zařízení vůbec.)

Studenti, jimž pomáháme, od nás nedostávají stipendia za odměnu, ale protože jsou ze sociálně slabých rodin. Pečlivě hlídáme jejich výkon, píli a snahu. Zvýšenou péči věnujeme tomu, aby byl student motivován svá studia dokončit. Udělení stipendia je tímto faktem vlastně podmíněné.

Plánujete nějaké větší marketingové projekty s využitím moderních médií, když zvete k participaci různé sponzory a dárce? Pro srovnání: občanská hnutí, která oslovují masy lidí na náměstích, překvapují svou skvělou propagací?

My jsme nadační fond. Nejde nám o ohromující efekty. Věříme, že věrnost dobré myšlence je tou nejlepší možnou reklamou. Na to množství úkolů, které je třeba udělat, má náš nadační fond jen dvě stálé pracovnice. Pokud by nám jakýkoli dobrovolník chtěl v tomto smyslu pomoci, bude jedině vítán. Jedna věc jsou sociální sítě, to ano. Druhá věc – veřejnoprávní média. A ta o nás mlčí.

Není to na úkor dětí? Až taková politika to může být? Vždyť by je to nic nestálo, uveřejnit nějaké vaše základní údaje, transparentní účty atd.

Všichni je mohou najít v naší každoroční výroční zprávě, kterou uveřejňujeme na našich webových stránkách. Musíme vycházet z toho, jaká je reálná situace. Právě proto, že jsme maximálně transparentní, umožňuje nám to udržovat si stálé sponzory. Nepořádáme žádné večírky. Náš provoz tolik nespotřebuje. Prostředky se rychle dostanou potřebným. Odsud chápete, proč neutrácíme peníze za žádné velké PR. Je pro nás lepší dát jistou sumu peněz studentům než pořádat velké akce, které nemusí mít zaručený efekt. Většinou nám z médií odpovídají tak, že fondů jsou stovky, a ne všechny se vejdou do vysílání, aby se o nich informovalo.

Hezká výmluva médií. Namítl bych veřejnoprávním médiím, že telefonní seznamy informují o všech, leda že by si někdo nepřál být uveden. Je to jen otázka vůle vyhovět, vyjít vstříc…

Znovu, my nejsme tak mediálně líbiví. Ale v tom je naše síla a vklad do příštího rozvoje. Dříve či později vyplave na povrch péče, již jsme věnovali zdánlivě nezajímavé próze všedních dní, za níž se skrývají lidské osudy, které přechází z generace na generaci, z pokolení na pokolení. Chceme, aby lidé chodili do práce, aby mladí předtím dokončili školu a aby děti mohly docházet do kroužků.

Chystáte se spojit síly s jinými nadacemi?

Spolupracovali jsme a spolupracujeme i s jinými nadacemi, kooperujeme, kde se dá. Třeba s Nadací Olgy Havlové nebo třeba s Nadačním fondem Slunce paní Blanky Dvořákové.

Sídlíte v Praze blízko Nového světa. Jak by měl vypadat dle vás nový svět, kde by se mohli realizovat všichni lidé dobré vůle na Zemi?

Měl by vypadat tak, aby v něm žili tvořiví lidé, kteří chápou, že tvůrčí a pracovní proces – že to je normální, kde lidé práce schopní by měli možnost (i chuť) pracovat, zatímco ti, kteří nemohou (přesto chtějí), aby se vždy mohli opřít o takové fondy, jako je ten náš Nadační fond manželů Livie a Václava Klausových.

Zpět k vaší úvodní otázce – v rámci toho všeho by také bylo dobré, aby lidé v politice a státní správě plnili efektivně svoji práci. Každý člověk nechť se snaží… To proto, aby nadační fond byl pro potřebné až tou nejzazší možností.

Ať se vašemu fondu dobře daří. Děkujeme za rozhovor.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce