Aby vědci mohli uskutečnit svůj výzkum, studovali anatomickou strukturu čtyř vlků a šesti psů, přičemž se zaměřili především na jejich čumák. Při této příležitosti si vědci všimli dvou výrazných rozdílů: sval, který chápe mediální koutek oka a který zvedá obočí nahoru, byl velmi dobře vyvinut u všech psů, ale vlkům téměř úplně chyběl. Navíc všichni psi, s výjimkou sibiřského huskyho (starověkého plemene psů), měli velmi dobře vyvinutý retraktorový sval bočního úhlu oka. Jde o sval, který rozšiřuje oči a táhne oční víčka směrem k uším. I tento sval však vlkům prakticky chybí.

A právě tyto dva svaly psům umožňují, aby mohli dělat velké smutné oči, díky kterým doslova roztaje každé lidské srdce. Takové závěry publikovala skupina vědců, kteří se do tohoto výzkumu zapojili, v časopise Proceedings of National Academy of Sciences.

Uvádí se, že během jednoho z experimentů vědci požádali neznámé lidi, aby se přiblížili k psům z útulku a ochočeným vlkům. Ukázalo se, že když se člověk ke zvířatům přiblížil, psi v průměru až pětkrát častěji a s mnohem větší intenzitou než vlci, ukazovali svůj pohled známý jako „psí oči“.

Vědci se tak nyní domnívají, že v průběhu evoluce psů se lidé mnohem pečlivěji chovali k těm psům, kteří předváděli podobný pohled. Nejspíše se to dělo proto, že jim jejich pohled připomínal velké oči miminek. Výsledkem pak bylo, že takoví psi rodili více štěnat a v průběhu let se tato schopnost dělat „psí oči“ rozšířila do celé psí populace. Dokonce i dnes mají psi z útulku, kteří jsou schopni na lidi zacílit své „psí oči“, větší šanci, že najdou majitele.

Nabízí se však další otázka, a to, zda jsou i ostatní domácí mazlíčci, jako například kočky, schopni převzít tuto strategii.