Na portálu se uvádí, že poslední nejvyšší představitel předlistopadového režimu Miloš Jakeš si nepřál, aby byli na křtu jeho knihy přítomni novináři. Proto byly organizační detaily, jako čas a místo konání, této akce až do poslední chvíle pečlivě utajovány. Nakonec tedy křest knihy proběhl spíše v komornějším duchu, a to v jednom z podzemních bunkrů na pražském Starém Městě. A co vedlo Jakeše k napsání této knihy rozhovorů?

„Mým cílem bylo, abych řekl pravdu o té době, pravdu tak, jak jsem ji prožíval,“ vyjádřil se.

Uvádí se, že to Jakeš i přes svůj pokročilý věk dokázal na křtu pořádně rozjet – chválil totiž předlistopadový režim či kritizoval ten současný. Mimo jiné ale zavzpomínal i na své politické začátky.

Jakeš a kolektivizace zemědělství

Co se týče minulosti, komunista přiznal například to, jak na Zlínsku přesvědčoval soukromé zemědělce, aby vstupovali do tzv. jednotných zemědělských družstev. I on měl tedy podíl na procesu kolektivizace československého zemědělství podle sovětského vzoru.

Jak již víme, kolektivizace představovala proces přeměny individuálního soukromého zemědělství na kolektivní, který po únorovém převratu v roce 1948 iniciovala Komunistická strana Československa. Hlavní kolektivizační vlna probíhala v letech 1948–1960, přičemž není žádným tajemstvím, že tento proces přinesl mnoho perzekucí a tisíce obětí. Jakeš však o systémových zločinech komunismu hovoří jako o „chybách, které se staly“. I přes jisté nedostatky a chyby však samotný režim hodnotí velmi pozitivně. Dokonce jej chválí a označuje ho za „lidový a pro lidi“.

Následně se rozpovídal o tom, jaký podíl na kolektivizace měl on sám.

„Aby vznikla jednotná zemědělská družstva, to bylo denně, i v neděli, i před kostelem, diskuse, jestli vstoupím do družstva nebo nevstoupím do družstva a tak dál,“ popsal tehdejší agitaci a dodal: „Řadu let jsem pracoval v oblasti národních výborů, byl jsem členem rady národního výboru okresu Zlín a posléze předsedou jednotného národního výboru, které byly na krajích, krajských městech, řadu let jsem byl primátorem města Zlína a předsedou okresního národního výboru... Velká část mé politické práce spočívala v práci ne v straně samé, ale v těch institucích, které tu politiku de facto mocensky realizovaly. A já si myslím, že se podařila velká věc, velká věc.“

Poté se rozpovídal o Slušovicích nedaleko Zlína, které on sám dokonce spoluzakládal. Byl v té době totiž předsedou národního výboru a jak sám tvrdí, bylo to jeho povinností. Stejně tak zavzpomínal na to, jak se každý den účastnil schůzí.

„Když se na těch besedách někdo vymlouval, že nemůže, poněvadž manželka jeho je proti tomu a tak dál, říkáme si no dobře, manželka je proti tomu. Počkali jsme si na ní, když šla z kostela. A začali jsme rozhovor. A ona říká, že to není pravda, že se vymlouvá, takže i tohle se tam dělo,“ popsal na křtu tehdejší dobu Jakeš. 

Komunista přiznává, že se tomuto úkolu věnoval se vším všudy, a to bez ohledu na čas a často i bez ohledu na rodinu. Na křtu zmínil i to, že věčně nebyl doma, jelikož na vesnici chodili často v sobotu a v neděli, kdy lidé byli doma a nepracovali.

A jak Jakeš pohlíží na události po roce 1945? Na události, které dali možnost pro pozdější komunistický puč a nástup totality 50. let? Komunista si myslí, že nebyly omylem, nýbrž „vzepětím lidu“. Stejně tak si stojí za tím, že kolektivizace měla své výsledky. Nicméně o obětech a decimaci malých zemědělců, které s ní byly spojeny, nehovořil.

Srovnání režimů

V rámci svého proslovu se Jakeš také pokusil srovnat předlistopadový režim a polistopadový kapitalismus, a to co se efektivity týče. Podle něj se prý zapomíná na jednu věc.

„Když se srovnává 30 let komunismu a 30 let kapitalismu, tak se zapomíná na jednu věc. Ono se nenarodilo milion dětí. Dnes máme potíže. Dovážíme je odkdekol. A tak bych mohl jmenovat jednu věc za druhou,“ řekl.

Kdo by to dnes dělal?

Jakeš se ve své řeči zaměřil také na vodní díla: „Myslíte, že by se někdo pustil dneska postavit ty přehrady, postavit ty atomový elektrárny a tak dál a tak dál. Nebudu to rozvádět. Vykonala se obrovská práce a po té se dnes plive a to já odmítám,“ hořekoval.

Podle jeho slov totiž dnes lidé v médiích slýchají jen kritiku, a naopak oslavné řeči na adresu těch, kteří chtěli tento režim zničit a byli jeho odpůrci. „Ti se oslavují. A ti lidé, kteří to svýma rukama vytvořili, kteří postavili ty přehrady?“ ptá se Jakeš.

V souvislosti s tím se uchýlil k srovnání s dnešní dobou. „Já nevím, kolik let by to dnes trvalo, aby se to vůbec postavilo a vybudovalo, když dělá obtíže postavit dálnici a tak dál. Co za tím bylo? Kde byla ta příčina, že se věci dařily? Mám na mysli ty ekonomické záležitosti především. Ale ona se rozvíjela i kultura, sport, úspěchy byly,“ vyjmenovavál Jakeš tehdejší úspěchy.

Dle jeho mínění tak byl tehdejší režim funkční. A proč? „Ten základ vidím v tom, že se zvolila správná cesta. A ta správná cesta byla nakonec proputována tím, že se rozhodlo o tom základním, tedy obnovilo se soukromé vlastnictví. A to jsou ty obtíže dneska a budou dál, a budou dál. Jako stát jsme byli fungující stát, stát úspěšný prostě,“ myslí si.

Přiznává sice, že se objevily jisté chyby, ale o omylu se prý hovořit nedá. „Chyby se správně odsuzují, ale říci, že to byl omyl. Přijmout zákon, že to byl zločinný režim? To odmítám, to tedy odmítám! To byl režim lidový a pro lidi,“ řekl závěrem.