Vzpomněl jsem si totiž na tezi filozofa a biologa Stanislava Komárka o jedné nepříjemné vlastnosti západní civilizace – když se důrazně pustí do prosazování nějakého myšlenkového směru či ideologie, po nějaké době ji zamění za její pravý opak. Třeba osvícenství za romantismus a podobně. U nás v českých zemích se podobné zvraty obvykle spojují s nějakým výročím, tentokrát s listopadem 1989.

  

Ten Komárkův paradox má letos perfektní průběh cesty k opaku. Tehdy jsme požadovali svobodné volby a demonstrovali kvůli tomu v předčasných listopadových mrazech na náměstích a Letenské pláni, letos se protestuje proti výsledkům demokratických voleb v předčasném létě. Kruh se uzavřel, po konci unavené totality jsme si dvacet let vyzkoušeli, jaké to je žít v demokracii a posledních deset roků pomalu zabředáme do něčeho, co se někdy nazývá postdemokracie. Má různé podoby a projevy, jedno je jim společné, totiž že neuznávají výsledky voleb a snaží se je anulovat veřejnými protesty, případně rovnou dobře zorganizovanýni barevnými revolucemi.

   

Zatím nám neřekli, co se stane, když budou úspěšní a definitivně zlikvidují systém nezávislé justice a zařídí doživotní funkční období několika státním zástupcům. Ani co bude po možné demisi premiéra, po které tak volají? Kdo jej má vystřídat? Jejich sponzoři, kvůli kterým mají transparenty v angličtině? Co udělají, když předčasné volby dopadnou skoro stejně jako před dvěma lety? Ba, možná z jejich pohledu hůř. Sněhurka ANO zůstane, ale trpaslíků asi už nebude osm. Někteří budou mít problémy s Trikolorou, jiní zase doplatí na to, že po posledních volbách nezdravě zezelenali, takže převlek za piráty už není věrohodný. Další jedou na saních z kopce a nestihli zabrzdit před pětiprocentní hranicí.

   

Historický pohled na podobná shromáždění a opakované demonstrace však nedává jejich organizátorům mnoho šancí na úspěch. Stačí vzpomenout na tzv. Táborové hnutí v českých zemích, které začalo roku 1868 a trvalo až do roku 1871. Češi tehdy protestovali proti rakousko – uherskému státoprávnímu vyrovnání a požadovali totéž. Scházeli se horách a hradech po desetitisících, celkem 143 krát. Císař neustoupil, tak česká politická reprezentace zahájila politiku pasivní rezistence. Vydrželo jí to až do roku 1879. Pak se zase vrátili do parlamentu ve Vídni. V současnosti je nejznámější příkladem opakovaných demonstrací hnutí Žlutých vest ve Francii. Snad se jím Milion chvilek inspirovat nebude.

  

Demonstrace podobného typu považuji za symptom postdemokracie. Nepřinášejí žádný alternativní politický program, zaměřují se jen proti osobám (leckdy dost nelogicky) a velmi připomínají desetiminutovky nenávisti z románu 1984 George Orwella. Ovšem již před 150 lety císař dobře věděl, že se proti něčemu podobnému zasahovat nemá. Stačí počkat, až je to přestane bavit.