Agentura Bloomberg uveřejnila dva články, které mají pořádně postrašit amerického čtenáře a ty, kdo dělají rozhodnutí ve Washingtonu. Jeden z těchto výstražných textů napsal odborník pro geopolitiku, expert několika vlivných neziskových organizací (Center for Strategic and Budgetary Assessments, Foreign Policy Research Institute) a profesor univerzity Johna Hopkinse Hal Brands, a druhý – bývalý velitel vojsk USA a NATO v Evropě, admirál ve výslužbě, a nyní expert finanční společnosti Carlyle Group James Stavridis. Oba odborníci se pokoušejí vnutit obecenstvu dvě nepříjemné teze.

První teze: USA a jejich evropští spojenci jednoznačně nejsou připraveni na „rusko-čínskou alianci“, která ohrožuje USA a Pax Americana samou skutečností své existence. Druhá teze: USA musejí neodkladně zahájit přípravy na střet s dvěma velmocemi současně, přičemž profesor Brands zvláště zdůrazňuje, že v opačném případě je pravděpodobné, že Washington bude bezbranný proti kombinaci, kdy Peking nebo Moskva zahájí válku s USA a spoutá všechny americké síly, a druhý partner v rusko-čínské koalici pak prostě dobije bezbrannou Ameriku.

Tento mediální incident bychom mohli vysvětlit negativní náladou těchto dvou (i když velmi vlivných) washingtonských odborníků, kteří si našli v týmu miliardáře Michaela Bloomberga (majitele agentury Bloomberg) stejně smýšlející pesimisty. Jde ale o to, že pocit „amerického úpadku“ a konce americké hegemonie, která potřebuje už nikoli resuscitaci, ale zázrak vzkříšení z mrtvých – to je zároveň závěr a emoce, které najdeme ve všech amerických médiích „pro myslící lidi“.

Z hlediska americké propagandy zaměřené na konzumenty kulturního a informačního fastfoodu je všechno fajn: Hollywood natáčí i nadále filmy o tom, jak všude vítězí výbojná demokracie, tvůrci populárních počítačových her učí děti věřit Bílým přilbám a pokládat ruské vojenské letce za vrahy nevinných Syřanů.

Vystoupíme-li ale o patro výš a vezmeme třeba nejnovější číslo Foreign Policy, obeznámíme se i s jiným pohledem na realitu: „Když se ohlížíme zpátky, můžeme říci, že pád se zdá být nevyhnutný. Dnes je podle všeho třeba vysvětlovat nikoli nynější realitu věčného konfliktu uvnitř USA a za jejich hranicemi, ale horečné washingtonské sny z konce minulého století o věčné ctnostné hegemonii USA. Avšak ti, kdo tuto dobu přežili, vědí, že nic nebylo předurčeno, a že dějiny by se mohly vyvíjet jinak. Proto jsme se rozhodli pro pitvu již mrtvého amerického vůdcovství z posledních desetiletí – z doby, kdy americké elity promrhaly své dědictví a dobré jméno, které jim bylo odkázáno.“

Přečteme-li si pozorněji poněkud panický text admirála Stavridise, snadno uvidíme, že apeluje k tomu nejhlubšímu strachu washingtonské politické elity vychované na geopolitické teorii Halforda Johna Mackindera. „Čína a Rusko chtějí kontrolovat Světový ostrov,“ píše admirál Stavridis, a to je z jeho hlediska velká a dá se říci existenční hrozba pro USA. Čtenáři je možná znám jiný termín z Mackinderovy teorie – Heartland, jímž se rozumí obyčejně strategicky nejdůležitější část Eurasie, kontrola nad ní se považuje za jeden z klíčových faktorů dominování nad světem. Světový ostrov (World Island) je něco důležitějšího než Heartland, o něhož byli západní partneři ochotni bojovat v minulém století, protože Světový ostrov – to je Heartland plus celá Evropa plus celá Asie a Afrika. Stavridis vypočítává body součinnosti Moskvy a Pekingu a dospívá k nevyvratitelnému (z jeho hlediska) závěru o tom, že konečným cílem této spolupráce je čínsko-ruská kontrola nad celou Eurasií a Afrikou, což předpokládá nevyhnutně vytlačení USA a jejich spojenců (pokud nějací ještě zůstanou) na „periférii světa“.

Jako odvetné opatření se navrhuje udělat vše pro to, aby byla Evropa připoutána k USA, a nedovolit, aby čínsko-ruská aliance „zlákala“ evropské země. Admirál ve výslužbě dává neobyčejně diplomatický návod, jak tomu zabránit: „USA a jejich spojenci mají věnovat pozornost rostoucí spolupráci mezi Ruskem a Čínou; soustředit sběr výzvědných údajů na to, jak daleko může tato spolupráce pokročit; udělat vše možné pro podporu sjednocené Evropy a upevnění sítě aliancí, partnerství a přátelských vztahů po celé periférii Asie.“

V tomto seznamu zřejmě chybí sabotáž rusko-čínské spolupráce, avšak, i když se admirál Stavridis o tom nezmiňuje přímo, už v samotném textu článku nadhazuje typické protičínské teze – tvrzením, že Putin „dělá chybu“, když spolupracuje s Čínou, počínaje, a konče prohlášením, že Čína „se dívá na Sibiř jako pes na steak“.

Je příznačné, že ani jednoho z amerických odborníků znepokojených sbližováním Moskvy a Pekingu ani nenapadne navrhnout nějaké varianty normalizace vztahů mezi Washingtonem a Moskvou. Rozebírají se výhradně trestní a donucovací opatření, platí to ostatně i pro americko-čínské a americko-evropské vztahy: projednávají se jen bolestivé zákroky, a slovo „kompromis“ v zásadě chybí v seznamu navrhovaných řešení.

Profesor Brands si nevybírá slova a nespoléhá na diplomacii, ale píše s přímočarostí vojáka na to, co je třeba dělat: „Amerika musí najít správnou kombinaci možností a koncepcí, aby zvítězila nad Čínou nebo Ruskem dříve, než značně posílí své ozbrojené síly. Avšak poté, co bude tato kombinace nalezena, musejí USA vytvořit – za značné prostředky – velkou sílu, která bude moci agresorovi spolehlivě zabránit v dosažení jeho cílů na druhém válčišti, a to i v případě, že Amerika bude bojovat na tom prvním. V dohledné budoucnosti se budou USA účastnit napjatého a nebezpečného soupeření s Čínou a Ruskem současně.“

Nemáme si dělat iluze. Ve Washingtonu pohlížejí na Rusko jako na nepřítele, a upevňování rusko-čínského přátelství a spolupráce se bere jako přímý nárok směrem ke světové nadvládě, a s tím budou USA bojovat silovými a diplomatickými metodami. Na to musíme být připraveni, aniž bychom spoléhali na to, že ve Washingtonu zvítězí zdravý rozum a ochota ke kompromisu.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce