Tonkovičová je také členkou Mezinárodní unie slovanských novinářů. Je rovněž členkou klubu nadzvukových pilotů „Kurjaci sa Ušća“ či Národního aeroklubu „Naša Krila“. Její kniha má název „Nebeské hrdinky světa“. Veřejnost publikaci přijala jako osobitou encyklopedii, která pojednává mimo jiné také o 313 ruských pilotkách. Její kniha je od roku 2018 zařazena mezi svazky knihovny Kongresu ve Washingtonu. Tonkovičová je držitelkou nejvyššího vyznamenání města Bělehrad, je také nositelkou Puškinovy medaile, která jí byla udělena Ruskou federací (stejnou medailí byli vyznamenáni třeba Václav Klaus starší, Jaromír Nohavica a Jiří Klapka).

Paní Tonkovičová odpovídala rusky, textovou podobu rozhovoru nabízíme v českém překladu.

O čem je vaše kniha, jak jste si vybrala téma letkyň, proč právě Praha, kde knihu představujete?

Tonkovičová: Napsala jsem knihu „Nebeské hrdinky světa“. Kniha hovoří o všech ženách aviatičkách; jádro tedy spočívá ve zpracování příběhů žen planety, které byly spojeny právě s problematickou letectví. V knize se jedná o první ženy v historii, které létaly, nebo jde o pilotky, které překonávaly zvukovou bariéru, nebo které se proslavily jako slavné sportovkyně, vědkyně či lékařky a kosmonautky. Pokud jde o lékařky, myslím tím odbornice v oblasti letecké medicíny. Chtěla jsem předvést roli ženy v letectví, které (letectví) je považováno za mužskou profesi, kde je málo žen. Tím spíše mě to zaujalo, protože já sama jsem aviatička. Pracovala jsem přes dvacet let ve vzdušných silách Srbska. 

Zpracovala jsem kvůli knize různé dokumenty, informace. S ohledem na letecké reálie jsem nakonec usoudila, že je důležité napsat něco o ženách (v této sféře). O mužích je vše dostupné. Sama jsem pracovala mezi čtyřmi stovkami mužů. Mezi muži a ženami, co se týká létání a letectví, není rozdíl. Jeden bez druhého nemůžeme být. Abychom mohli létat, je třeba mít k dispozici kompletní posádku. Člověk tohle nemůže dělat úplně sám, ani jako hobby. Sportovní letectví je zajímavé. Profesionální letectví, na jehož křídlech rádi létáme do různých světových destinací, je náročná práce, neméně lákavá a „riziková“. Pak je tu také vojenské letectvo. 24 let jsem se pohybovala mezi vojenskými piloty. Byli bezvadní, schopní, krásní, odvážní… Tohle vše jsou témata, která se pro mě stala (tvůrčí) výzvou.

Rozjela jsem se do celého světa. Má kniha je kniha o cestování. Usilovně jsem hledala hrdinky, o kterých je málo zpráv. Tato kniha je výsledek mých debat s mými protagonistkami (kterých se bylo možné v našem čase zeptat). Práci jsem se věnovala deset let. Občas sama žertuju – když člověk něco dělá deset let, buď je látka těžká, nebo na to člověk nemá. Má kniha ale přece jen dosáhla vrcholu světa, je teď vyznamenána tím, že byla příznivě hodnocena i v USA, kde se zařadila mezi svazky knihovny amerického kongresu ve Washingtonu. Exemplář mají také ve Švýcarsku, kde se k ní chovají jako k unikátní encyklopedii na dané téma. Nikdo zatím nepojal knížku vyloženě tak, jak jsem to učinila já. V Rusku dokonce plní roli učebnice, podle které se učí v leteckých akademiích, kde připravují lidi na letecké profese včetně inženýrských. Je to pro mě úspěch, považuju si i to, že je napsaná v ruštině (kniha má i ruskou mutaci, pozn.). Samozřejmě je kniha k mání v mé mateřštině, tedy srbštině, připravuje se i její anglická verze. Ptáte se, proč jsem přijela do Prahy. Pozvali mě do Bratislavy, Prahy a Vídně. Co to znamená? Jsem absolventkou MGU v Moskvě, předtím jsem studovala v Německu (Mannheim, Heidelberg) i v Británii (Londýn).

Snad mi dovolíte, abych se i hrdě pochlubila, že moskevskou univerzitu jsem absolvovala s červeným diplomem. Nyní máme kruh lidí, absolventů… V řadě zemí jsme roztroušeni my, bývalí studenti. Rozhodli jsme se, že se budeme scházet, abychom určitým způsobem pomohli i současným studentům, kteří by si přáli získat vzdělání na ruských univerzitách. Právě probíhá mezinárodní fórum v Srbsku; asociaci, která připravila zajímavá témata v tomto smyslu, předsedám. Asi 23 zemí světa se účastní. Zhruba 300 lidí se sejde a hovoří rusky.

My, absolventi (sovětských/ruských škol) jsme hrdí, že jsme se v ruštině mohli vzdělávat a věnovat se vědě. Nyní chceme pozvednout ruský jazyk ve světě, protože ruský jazyk si to zaslouží. V Rusku odjakživa byli vědci, literáti… Naše konference a fóra provádíme z výše uvedených pohnutek. Proto jsem přijela do Prahy, abych přispěla k posílení role ruštiny ve světě a abych i předvedla, že jsme tímto jazykem schopni mezi sebou komunikovat. Děkuji vám.

Chtěl bych se vás ještě zeptat, jaké typy letadel jste pilotovala či pilotujete?

K letadlům jsem se dostala od motocyklů. Byla jsem v mládí dravá, energická. Chtěla jsem ještě více rizika, adrenalinu, více rychlosti. Kamarádství se stejně naladěnými lidmi – to mě přivedlo k letadlům. Nejprve to byly sportovní stroje: větroně, různé Cessny. Létala jsem na československých Zlínech Z-142. To je parádní letadlo. Chci konstatovat, že v řadě jiných zemích jsou různé skupiny žen, pilotek. V arabském světě se pilotky počítají na jednotlivce. V Ruské federaci je asi 450 žen asociováno ve společnosti pilotek. V Srbsku je nás asi 75. Celkově vzato – ženy za muži nezaostávají. Vše záleží na člověku. Letadlo není na „víru“. Neletí na „barvu kůže“. Neletí, protože jste buď hezký, nebo nejste. Letadla létají na kerosin (či benzín, viz Zlín Z-142, pozn.) a díky dobrému pilotovi.

Dovolte žertík. Jedna válečná písnička zpívá o tom, že letadla letí „na čestném slově a na to, co zbylo z křídla“.

(směje se)

Mohla byste říci v srbštině: „K letu připraven(a)?“

Спреман сам за лет! (Spreman sam za let!)

Přejeme samá šťastná přistání.

Děkuji.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce