„V naší rodině se alergie ke komunismu dědí geneticky.“ (Martin Stránský)

(Vybrali jsme pro Vás některé smuteční proslovy z Týnského chrámu (10. 6. 2019), snažili jsme je zachytit tak, jak nám situace a technika umožňovala. Přímý vstup z cesty rakve přes Staroměstské náměstí jste mohli sledovat na facebookové stránce Sputniku; záznam je stále k dispozici)

Herec Jan Potměšil: Milý Jíro, děkuji Ti, že jsi. Že jsem tě potkal, že jsem Tě mohl potkat, protože setkat se s Tebou, být v Tvé přítomnosti, to je dar. Děkuji Ti za Tvou opravdovost, sílu, pravdivost a velikost ducha. Za pokoru a lásku, kterou rozdáváš a vždy jsi rozdával. Děkuji Ti za Tvůj příběh. Děkuji Ti, že jsi dokázal přetavit bolest, utrpení, křivdy, lži a ponížení – které Tě potkaly v komunistickém bezpráví v míře vrchovaté –, v poznání, vděk za život, radost z něj (z každé vteřiny života), v bytí a v očištění, svobodu ducha, srdce i mysli. Ukazuješ nám všem cestu s odzbrojující lehkostí a samozřejmostí, přesto že hloubku, temnotu a blízkost smrti – v propastech a šachtách, do kterých jsi byl vržen – si ani neumíme představit. Ano, neseš v sobě čistotu: ryzí pravdu, fatální odvahu i důvěru, upřímnost a nezlomnost, laskavou upřímnost ostrou jako břitva; tvrdost i křehkost a něhu, svobodu tak nádherně nakažlivou jako Tvůj smích a radost, jiskřivou jako čerstvě padlý sníh ozářený sluncem, a energii, oslnivou energii, kterou všichni potřebujeme… A Ty ji dáváš – ano, naději. Díky tomu, jak jsi svůj příběh přijal, uchopil, ustál s hlavou vztyčenou, přinášíš nám všem inspiraci a naději i důvěru, že všechno je možné. I my se o to můžeme pokusit. Šance tu je, ale není lehkých cest. Ano, ano, žít svůj vlastní život, rovný a naplněný, který se klene jako oblouk duhy. Je to výzva a stojí to za to. Má to smysl. Děkuji Ti. I díky Tobě, Jíro, svět a život stále trvá a má smysl. Děkuji Ti za to ze srdce a s láskou.

Karel Schwarzenberg: Je těžké mluvit o Jiřím Stránském, když předtím a potom mluví povolanější než já. Budu mluvit o jeho díle a jeho hrdinském životě. Znal jsem ho jen poměrně krátkou dobu posledních let. Musím říci, že jsem ho nekonečně obdivoval, protože, co na mě dělá hluboký dojem, je to, že po těžkém životě, po všem, co zažil, byl nekonečně radostným člověkem. Když jsem ležel ve špitálu, často mi volal. Pokaždé se mi zvedla nálada. I ve vážných okamžicích uměl být veselý, a to je veliká vlastnost.

Jiří Stránský pocházel ze staré české rodiny, jeho předek byl Pavel Stránský. Nemůžeme si představit psáti dějiny 16. a 17. století, aniž bychom je četli; naše děti nebudou moci rozumět století 20., aniž by četly či viděly díla Jiřího Stránského. On tu strašnou dobu opravdu zvěčnil. Nikoli abychom se tím bavili jako v televizi, ale aby nám to (tuto dobu) připomínalo. Měl bych prosbu na všechny přítomné: zažili jsem tu krásný obřad, krásnou hudbu, několik dobrých proslovů, kázání… Čeho se nejvíce obávám je, že až se vrátíme domů, řekneme: bylo to krásné rozloučení s Jiřím Stránským […] a tím to zhasne.

Prosil bych vás o jedno. Berte odkaz Jiřího Stránského vážně. On celý život bojoval pro svobodu, pro právo a důstojnost naší země a našeho národa. To, za co bojoval až do posledních týdnů života, to berte Vy vážně. Nemusí každý hned jít do politiky, to by byl blázinec. Ale každý na svém místě může tyto zásady hájit. Byl hrdý skaut. Mnozí z nás byli hrdými skauty. Ale málo je těch, o kom vím, že dodrželi skautský slib a desatero tak dobře jako on. Ano, obdivuji ho nesmírně, neboť byl nejen dobrý spisovatel, byl především hrdina, který tuto zem a národ považoval za svou výzvu, za svůj životní úkol. Prosím, berme jeho odkaz vážně. Bojujme za právo, za svobodu a důstojnost této země každý na svém místě. Děkuji mnohokrát.

Dcera Klára Formanová (Stránská): Můj milovaný tatínku, vzpomínám, jak se mé osmileté oči přes slzy dívaly, když tě odváděli estébáci. Vrátil ses za dva roky. Tentokrát jsi jen poodešel. Dnes tu stojím v úctě k darům, kterými jste nás s mámou obdarovali. Děkuji za dar života, děkuji za dar lásky.  S mámou jste se nekonečně milovali. Díky vám si každý den vážím toho, jakou mám rodinu a lásku, kterou jste nám předali, posíláme dál s mým Petrem Josefíně, Milce a Toničce a ony ji zase budou posílat dál. Je to taková tichá pošta.

Děkuji, že si uvědomuji hodnotu svobody a pravdy. Naučil jsi mě, jak je důležité nezapomínat, zamést si před vlastním prahem, neohnout hřbet, ctít jinakost. Slyším, jak říkáš: „Nezapomeň, že závist je sestra nenávisti.“ K Tvým darům patří i pomáhat druhým, pečovat o přátele a nebýt lhostejný k tomu, co se děje kolem nás. Nelitovat se a rozeznávat bezpráví. Ano, zdá se, že Tvoje alergie na komunisty je dědičná. S nespravedlností jsi vždy bojoval na mnoha frontách. Svým postojem a svou tvorbou. Nikdy jsi nezahořkl. Tvůj věčný optimismus mě někdy rozčiloval, ale vím, že to je dobrá cesta. Kolem sebe jsi neustále šířil radost. Tvá náruč je tak široká a obrovská, že se nikdo nemusel bát, že by se do ní nevešel.

Z vězení jsi mi psával v dopisech „ty moje Slunce milovaný“, dnes vidím, kam až ty Tvé paprsky sahají. Jsem šťastna, že jsem Tvoje dcera. Děkuji Ti za všechny dary a lásku. Chybí mi Tvůj hlas a pohlazení. Jsem si naprosto jistá, že se teď strašně chechtáš, tak jsme o tom mluvili mnohokrát, že až tady nebudeš, že se budeš chechtat. Snad jsem se vešla do délky tvých glos. Vždycky jsi mě učil, abych byla stručná. Tedy už jen – jsi a zůstaneš prorostlý v našich srdcích. Děkuji, tati, miluju Tě.

Syn Martin Stránský: Drahý tatínku, poodešel jsi a já stojím na místě, které jsem nečekal a které jsem si nepřál. Nejsem mužem slova, ale spíš tužky, sekery nebo rýče. Možná na mém místě měl stát nějaký státník, protože by sis to jistě zasloužil. Bohužel tato země žádné nemá. Je pouze cítit jakýsi zahnívající odér politického žabince. Možná že bych chtěl stát v katedrále sv. Víta, protože by sis to také zasloužil. Pražský Hrad ovládli lidé, kteří nejen nectí principy prezidentské standarty, ale ohradili toto nejposvátnější místo arogancí, ješitností, zlem a egoismem, který nemá v našich dějinách obdoby. Je důstojné a spravedlivé, že mohu stát na neposkvrněném místě, kde se s Tebou můžeme důstojně rozloučit, aniž by kdokoli musel procházet kontrolami (pozn. detektory kovů na Hradě) jako za totalitního režimu.

Nesnášel jsi kondicionál, stejně jako jsi byl alergický na komunisty, jakékoli projevy lidské hlouposti, krutosti a arogance moci. Máme štěstí, že jsi nás nakazil touto alergií, která se v naší rodině dědí geneticky. Bohužel v této zdivočelé zemi se koncentrace těchto alergenů v poslední době zvyšuje, ale věřím, že my jsme proti této epidemii dostatečně odolní. Máme štěstí, že jsi nám naočkoval protilátky Tvého nezdolného optimismu a humoru, a proto máme sílu tuto infekci přežít, stejně jako Ty a mnoho generací před námi. Máme štěstí, že jste spolu s mámou a dalšími členy rodiny přežili, a proto můžeme pokračovat v naší společné cestě. Máme štěstí, že jsme se naučili milovat všechny lidi dobré vůle bez rozdílu krve a jazyka. Máme štěstí, že jsi psal v našem rodném jazyce. Nepochybuji však, že až si Tvé příběhy budou moci vyprávět lidé mimo naši krásnou zemi, vyryješ hlubokou pozitivní brázdu do kosmického vědomí této planety a pomůžeš mnohým získat svou vakcínu na přežití v této zdivočelé době.

Máme štěstí, že jsi oslovil společenství lidí dobré vůle, kteří nyní s námi sdílejí Tvou poslední cestu. Máme štěstí, že jsi nás naučil ctít pravdu a milovat všechny, kteří umí rozdávat radost a nemají strach a umí se postavit zlu a bezpráví. Máme štěstí, že jsi nás naučil bojovat za pravdu a právo, i když je tato cesta někdy dlážděná potem, krví a slzami. Máme štěstí, že víme, kam jdeme a neuhneme. Máme štěstí, že jste s mámou vybudovali ostrov naděje a lásky, který nás chrání před nástrahami života a budeme jej spravovat, jak nejlépe budeme moci. Když jsem Tě s Klárou držel v poslední chvíli… (cítil jsem) tlukot Tvého srdce, cítil jsem, že jsem kost Tvých kostí, krev Tvé krve a že (nesrozumitelné) jsem v Tobě a Ty ve mně. Díky, tatínku.

Jiří Stránský byl český spisovatel, scenárista, dramatik či básník. Byl také skautem. Prošel si komunistickými vězeními. Později byl amnestován. Jeho kariéra nabrala příznivější vítr po sametové revoluci 1989. Stal se mimo jiné prezidentem Českého centra Mezinárodního PEN klubu. Je laureátem Ceny Josefa Škvoreckého za svůj seriál Zdivočelá země. Jiří Stránský byl zcela jistě jednou z klíčových postav kultury své doby. Dnes se s ním rozloučili jistě nejen Pražští. Bohoslužbu v Týnském chrámu sloužil kardinál Dominik Duka.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce