Příčina je celkem jasná, a vůbec ne nová: jsou to problémy s prodloužením smlouvy o ukrajinském tranzitu, protože tato země neúprosně navrhuje předem nepřijatelné podmínky, a problémy se samotnou výstavbou úseku Nord Stream 2 pod vodou. Malé Dánsko, například, až do nedávné doby vyhledávalo stále další příčiny, jak maximálně oddálit výstavbu nového evropského plynovodu, když už se nedá úplně zakázat (na což prostě a jednoduše nemá právo). 

Důvody jsou známé. Za pokusy o zákaz Nord Stream 2 oficiálně stojí, což nikdo vůbec neskrývá, země s nejvyspělejší a nejdemokratičtější ekonomikou, které dnes válčí, chválabohu zatím jen ekonomicky, po celé Zeměkouli. Od Mexika až do Číny. Jak říkával hrdina kultovního ruského seriálu Místo schůzky se nedá změnit, „je to láska se zájmem“.

Americký zkapalněný plyn již definitivně prohrál, jak se zdá, boj o velmi perspektivní čínský trh. Jak z taktického hlediska (Čína zavedla od 1. června odvetné sankce na dodávky amerického zkapalněného plynu, a zvýšila cla na 25 %), tak strategického, o čemž svědčí dohody podepsané během návštěvy Si Ťin-pchinga v Rusku ohledně přístupu ruských dodavatelů k čínským sítím. 

A když to bude úředně zakotveno, můžou američtí dodavatelé zapomenout na čínské trhy opravdu nadlouho. Takže USA zvýší své hybridní aktivity v Evropě. 

Jsou také jasné taktické cíle: minimalizovat dodávky jakéhokoli (nejen ruského a to především, kvůli objemům) plynu do zemí EU jakoukoli cestou (čím je ale Ukrajina v této situaci lepší než ostatní?), a maximálně uvolnit cestu „molekulám svobody“. Ty ještě zatím dokážou konkurovat ruskému arktickému zkapalněnému plynu. Jenže udělat to s jakýmkoli plynem z plynovodu, buď ruským, nebo třeba alžírským, to nedokážou čistě technicky: je to prostě otázka ceny.

Již známe nástroje tradiční americkou „ekonomickou strategii“: když nedokážeš zvítězit nad soupeřem ekonomickými způsoby, pak se dá na jistou dobu zapomenout na svobodnou konkurenci. A vyvíjet politický nátlak na nejslabší články technologických řetězů, a další slabší místa. S dánským úsekem na trase Nord Stream 2 je to například všem dávno a definitivně jasné.

Předseda správní rady Gazpromu Alexej Miller vysvětlil v pátek účastníkům Petrohradského ekonomického fóra, že dánský úsek plynovodu Nord Stream 2 může být postaven maximálně za pět týdnů, bez ohledu na trasu, a že krajní termín vydání povolení a dodržování rozvrhu ještě nenastal. Ale upřímně řečeno, pravděpodobnost dalších průtahů stále ještě existuje, nehledě na nedávné dánské volby, jež poněkud změnily k lepšímu politiku království. Takže nemůže to trvat dlouho, experti se shodují v názoru, že jde maximálně o první pololetí 2020. Avšak s ohledem na zjevný odpor ukrajinských plynařů, může tento půlrok přijít dost draze evropskou energetiku, je to naprosto jasné. 

Nedá se rovněž pochybovat, že naprosto šílený postoj ukrajinské vlády, z hlediska zdravého ekonomického smyslu, která se snaží zmařit třístranná jednání Ruska, Ukrajiny a EU o tranzitu ruského plynu přes své území, je absolutně synchronizovaný s dánskými průtahy s povolením pro Nord Stream 2. 

Předcházející ukrajinská vláda, která navrhovala podmínky předem nepřijatelné ani pro Rusko, ani pro EU (jako třeba faktická likvidace Nord Stream 2, a ruské záruky přečerpání naprosto nereálných objemů plynu přes své území podle principu „buď přečerpávej, nebo plať), byla fakticky ochotna ztratit tranzitní miliardy, jen aby byla užitečná svému zaoceánskému suverénovi. Nová vláda prezidenta Zelenského zatím radši o plynu ani nemluví. 

Čím to všechno skončí a čím, jak se mluvilo za starých časů, se „srdce uklidní“? 

S Ukrajinou je situace, podle našeho názoru, trochu složitější, protože se již za předcházející vlády dobrovolně vzdala nejen politické, ale také ekonomické suverenity, a nebude to tato země, kdo bude přijímat rozhodnutí o prodloužení, nebo neprodloužení tranzitní dopravy ruského plynu přes své území. Tohle si, bohužel, máme jasně uvědomit již při obnovení činnosti třístranné komise: dostane-li Ukrajina zpoza oceánu povel k energetické smrti, určitě to udělá. Protože tolik vášnivě usiluje o západní demokratické hodnoty, že dokonce definitivní likvidace své ekonomiky vlastníma rukama není na této cestě z hlediska dnešních ukrajinských politiků příliš vysoká cena. 

Ale to všechno může způsobit krizové jevy na evropských energetických trzích maximálně na půlroku. Nedá-li se těmto půlročním rizikům zabránit, pak se dají značně snížit s pomocí technologií, budou-li patřičně připraveny. Například v minulé topné sezóně neodebírala Ukrajina fakticky plyn z evropských nádrží kvůli poměrně mírné zimě, a naplnit tyto nádrže před příchodem nového roku není vlastně moc obtížné. Existují také další možnosti zmírnění situace, vždyť nejen USA mají zkapalněný plyn.

Proto panuje v Gazpromu klid, situace se dá kontrolovat. Jak ruský koncern, tak jeho evropští partneři, dokážou překonat tyto potíže, nehledě na půlroku povyku o „nespolehlivosti ruských dodávek“ a o „molekulách americké svobody,“ a to i v případě nejhoršího scénáře. Příčina vůbec nespočívá v tom, že „zákeřní Rusové zase všechny obehráli“, i když to nepochybně těší naši totalitní ješitnost. Prostě, opakujeme, Evropané potřebují dnes dodávky ruského plynu z plynovodu víc než my. A stejný soudruh SI, když se ho na to zeptají, to klidně potvrdí.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce