Jedním slovem – zážitek. Hodně se dozvíte. Nemáte čas se nudit. Lidé kolem proberou naprosto všechno. Čekání se vyplatilo. Uvnitř čekaly sbírky a výstavy.

Během 16. v pořadí Pražské muzejní noci bylo možné zajít do 45 muzeí, galerií a kulturních institucí. Akci pořádaly: Národní muzeum, Asociace muzeí a galerií ČR a Dopravní podnik hlavního města Prahy. Partnersky se podílely instituce jako Festival muzejních nocí 2019 či ministerstvo kultury.

Letos se ani všechno nedalo stihnout, i kdybyste cestovali mezi muzei speciálním autobusem, který zajišťoval Dopravní podnik hlavního města Prahy prostřednictvím 9 speciálních linek. Nabídka byla široká. Lákalo například Národní filmové muzeum NaFilM; zde byla k mání interaktivní instalace. Z listu pod názvem Muzejní fronta jsme se dozvěděli, že tu šlo třeba točit klikou staré promítačky, v praxi jste si mohli také vyzkoušet různé techniky filmových tvůrců… Součástí prohlídkového okruhu Muzejní noci byla i Maiselova synagoga, dominanta někdejšího pražského Židovského města. Dozvěděli jsme se, že za druhé světové války sloužila nacistům jako skladiště pro majetek, který Nacisté zabavili Židům. Od roku 2015 je zde výstava Židé v českých zemích. Mezi letošní novinky patřilo také to, že se bylo možné nechat vozit historickými tramvajovými vozy. Pokud někomu šla z mapy dopravy 16. pražské muzejní noci hlava kolem, mohl zavolat na zvláštní infolinku. 

Nabídka byla vskutku více než pestrá. Na návštěvníky čekaly výstavy i přednášky. Zvídavý a nebojácný návštěvník mohl zavítat o Muzejní noci také do jinak běžně nepřístupných muzeí – do Anatomického či Stomatologického muzea. V Anatomickém ústavu se dokonce s předstihem konalo vědecké přednáškové odpoledne. Bylo se možné dostat třeba i na střešní zahrady Národního zemědělského muzea, to vše na pozadí panoramatu noční Prahy. Folklórní soubory se představily v Národopisném muzeu Národního muzea; exponáty zde mají přímo haptický rozměr – lze se jich dotknout. V Národním technickém muzeu jste pak mohli spatřit mimořádnou výstavu „Made in Czechoslovakia aneb průmysl, který dobyl svět“. I zde byl k mání doplňkový program v podobě tzv. ukázek zábavné vědy. 

Unikátní nahrávky Orchestru R. A. Dvorského v Českém rozhlasu, které dnes není na čem přehrávat. Po letech jsme si mohli na výstavě v Českém rozhlasu oživit vzpomínku na krásnou znělku Studia 7, kterou můžeme slyšet ve filmu Copak je to za vojáka.

Vše se stihnout nedalo. Reportér Sputniku volil z různých lákadel dle svých preferencí. Nakonec zašel do Českého rozhlasu, tento bod ležel na trase muzejní dopravní linky 3. Zde byla k vidění starší studiová i reportážní záznamová technika. V Galerii Rozhlasu jsme mohli uvidět dokonce genezi přijímacích přístrojů či média pro „domácí“ záznam zvuku; představeny tu jsou domácí i světové značky. Kdo už málem zapomněl, mohl si oživit, jak vypadala pouzdra s kotouči magnetických pásek firmy Scotch, Basf, Agfa, Supraphon. Neuvěřitelně krásným retro dojmem působil například Reportážní kazetový (standardní CC kazety) monofonní magnetofon Sony TCM 5000 vyrobený v Japonsku. Štítek k tomuto exponátu uváděl, že jej pracovníci Českého rozhlasu (ČRo) používali od roku 1983. 

Velikým lákadlem bylo zhlédnutí velkého Studia 1, kde je dost místa na to, aby zde nahrávky pořizoval Symfonický orchestr Českého rozhlasu. Mezi zajímavosti by patřilo jinak třeba, že zub času způsobil, že některé nahrávky Rozhlasu není na čem přehrát. R. A. Dvorský se svým orchestrem natáčel roku 1943 záznamy na dobový materiál Philips Morris. V ČR si prý tyto nahrávky nemůžeme přehrát (chybí přehrávač) a digitalizovat je… Stejně tak z retro nahrávek znělek historických pořadů, které zněly v expozici, reportér Sputniku identifikoval naprosto parádní znělku Studia 7, kterou již 30 let neslyšel. Zážitek opravdu nečekaný. Pravdou ale je, že tato znělka zní ke konci populárního ČR filmu Copak je to za vojáka; film ji cituje fragmentárně jako zvukovou kulisu do hovoru protagonistů…

Po zhlédnutí ČRo reportér přeběhl k budově České národní banky, kde se nabízela mimo jiné unikátní možnost potěžkat si poctivou bankovní cihlu ze zlata. Zde se ke vstupu táhla asi hodinová fronta. Spořádaně jsme ji vystáli, pak už nás uvítal vestibul ČNB. V prostorách banky běží expozice 100 let česko-slovenské koruny, resp. expozice ČNB „Lidé a peníze“. Nabízí se tu unikátní pohled na historii peněz od pazourků až k elektronickým penězům. Expozice „Lidé a peníze“ se nachází v prostorách historického trezoru v budově ČNB Na Příkopě. Vývoj peněz je tu předveden v evropském kontextu. Letáček k výstavě informuje: „Prvními prostředky směn se staly předměty, které měly obecně uznávanou hodnotu. Mezi ně pařily např. mušle, kůže, dobytek, obilí, tabák, čaj, ale také nerosty, např. sůl, olovo a zejména vzácnější kovy. Jako prostředek obchodování začala postupně převažovat platidla, která byla spolehlivější svou trvalou hodnotou. Tak vznikly peníze.“ 

„Znám jednu dívku, ta má dukáty /: a chalupu :/ dostane od tá-a-ty…“ (Z libreta opery Prodaná nevěsta)

V ČNB se člověk může dozvědět o historických mincích, kterými se u nás platívalo – o denárech, brakteátech, pražských groších, dukátech, haléřích, tolarech. Výstava ukazuje vývoj peněz za Habsburků i za první republiky. Z letáčku pořízeném v ČNB se můžeme dočíst: „V roce 1926 vznikla Národní banka Československá a základním cílem měnové politiky bylo dosáhnout stability a zároveň spojení české koruny se zlatem.“ Česká koruna skutečně v té době získala takovou váhu, že se Československo mohlo zařadit mezi státy zlatého standardu. Co nás nejvíce zaujalo byl fakt, že během Protektorátu Čechy a Morava „Dnem okupace přestala být koruna samostatnou měnou. Vnucený kurz říšské marky a koruny v poměru 1 RM (říšská marka) = 10 K (korun) znamenal podhodnocení protektorátní měny o 30 % a usnadnil drancování českého hospodářství.“ Výstava zmiňuje i socialistické období či kuponovou privatizaci po roce 1989. „O oddělení české měny od dřívější československé bylo rozhodnuto v únoru 1993 […] Dnem 1. ledna 1993 vynikla Česká národní banka (ČNB) […] ČNB (dnes součást Evropského systému centrálních bank), která se stará o bezpečné fungování finančního systému v ČR.“

16. Pražská Muzejní noc byla plná také tvůrčích dílen, překvapení i hudebních a divadelních vystoupení. Pořadatelé očekávali, že by se této pražské akce mohlo zúčastnit až 200 000 lidí. Po 8 letech se konečně otevřelo návštěvníkům Národní muzeum. Pokud by skutečně na akci dorazilo až 200 000 lidí, byl by zájem srovnatelný, ne-li větší, s tím, kolik zájmu vzbuzují pravidelně se teď opakující politické demonstrace na Václavském náměstí v Praze. Dobře je každopádně to, že lidé jsou aktivní, že i s dětmi chodí po muzeích navzdory denní hodině. Je to vlastně docela dobrý politický i sociální ukazatel. Ještě na tom nejsme tak špatně.