Po jednání se svým ruským kolegou Medveděvem prohlásil: Slovensko plánuje v nejbližší době podepsat kontrakt o hodnotě 100 milionů euro na obsluhu slovenských letounů MiG-29 ruskou stranou.

Dohoda mezi Slovenskem a Ruskem na obsluhu 12 letounů MiG-29 je platná do podzimu roku 2019. Slovensko platí Rusku 30 milionů euro ročně za opravy stíhaček. Sputnik hovořil o této otázce se známým vojenským dopisovatelem, plukovníkem ve výslužbě Viktorem Litovkinem.

Jak je možné chápat plány na podpis kontraktu, sankce a zákaz na vojenskou spolupráci s Ruskem?

Litovkin: Ať už jsou sankce jakékoli, a ať už jsou zákazy jakékoli, Slovensko dokazuje, že je dostatečně suverénní země a může činit rozhodnutí, která odpovídají jeho národním zájmům. Existují argumenty ve prospěch slovenského rozhodnutí, které není jak zvrátit. Žádná země NATO nemůže Slovensku nabídnout výhodnější podmínky pro modernizaci tak vysokotechnologické stíhačky, jakou je MiG-29. Mluvím o vztahu cena/kvalita.

Ke všemu slovenští piloti zdaleka ne první rok létají na těchto letounech a dobře je znají. Nakonec, jakákoli modernizace vojenské techniky, kterou má ve výzbroji Slovensko, musí probíhat za účasti jejího tvůrce. Z toho důvodu, že slovenská armáda má ruské stíhačky, je rozumné je modernizovat bez použití padělaných součástek, nýbrž používat originální, to znamená ty, které vyrábějí ruské závody, jež jsou částí programu MiG-29. Skutečnost, že Slovensko se při podepsání kontraktu s Ruskem řídí takovým střízlivým úsudkem, je ukázková.

Jedná se jediný případ spolupráce s Ruskem ohledně modernizace a oprav vojenské letecké techniky?

Ne, není jediný. Sankce, které jsou směřované proti Rusku, ani z hlediska práva, ani z hlediska morálky Evropany nezastavují. Připomenu, že stejnou věc udělali Maďaři, když museli začít přemýšlet o generální opravě a modernizaci bojových vrtulníků Mi-24. Tyto práce byly prováděny na 419. leteckém opravárenském závodě u Petrohradu. Ten je součástí korporace Vrtulníky Ruska, jež je pod sankcemi od 22. prosince roku 2014.

Je ale jasné, že ne všichni se takhle chovají. Například Poláci. Ti odmítají účast Ruska v rámci autorského dohledu nad touto technikou, kterou mají ve výzbroji. Rumuni také. Ti modernizují naši vojenskou techniku padělanými součástkami a díly. Potom má jejich letoun ruské výroby nehodu a my musíme poslouchat, že za to může Rusko. Ve skutečnosti ale je vinen ten, kdo při opravách používá neoriginální díly. Slováci a Maďaři v tomto případě hájí své právo být „na správné straně historie“, o které tak rádi hovoří Američané.

Jak je známo, Slováci podepsali s americkou společností Lockheed Martin dohodu na koupi 14 nadzvukových stíhaček F-16V Block Block 70/72 Viper. Stroje budou dodány do konce roku 2023. Ukrajinské noviny Južnyj Kurjer při srovnávání faktů reagovaly – americké ministerstvo financí a Pentagon si jsou vědomi, že země, které prodávají své stíhačky, paralelně s tím platí za služby ruské společnosti MiG a dělá to za podmínek CAATSA – iniciativně na čelení protivníkům Ameriky pomocí sankcí. Slováci se obrátili k „vyhnanecké zemi“ kvůli hlouposti nebo jsou tak odvážní? – ptají se ukrajinské noviny. Můžete vy odpovědět na tuhle otázku?

Závist a žárlivost ze strany Ukrajinců je normální reakce. Ke všemu ještě se jedná o obcházení sankcí, které byly vyhlášeny v jejich zájmech. Tady je možné si postěžovat, jak vidíme. Pro samotnou Ukrajinu je dnes nepřípustný přepych činit samostatně podobná rozhodnutí, jak učinilo Slovensko při přísném sledování vlastní výhodě. Ke všemu se jedná o tak velkou sféru, jakou je vojenské letectvo, které podle všeho, dnes na Ukrajině chybí. Vše, co mají, jsou sovětské stroje – stíhačky, bojové letouny, bombardéry, ne více než 160 kusů. A jejich počet může jen klesat. Přitom ale v roce 1992 měla Ukrajina třetí nejsilnější vojenské letectvo na světě. Silnější byla jen letectva USA, Ruska a Číny. Nikdo Ukrajině, která se nachází ve stavu nestability a nepředvídatelnosti, nebude dodávat letální zbraně. No, a vlastní letecký průmysl tam prakticky umírá. Taková je cena za zastavení vojenské a průmyslové spolupráce s Ruskem, kterou, a to je třeba říci, Slovenská republika, beze strachu z reakce Bruselu, pragmaticky rozšiřuje.