V roce 2018 jsme si připomínali několik „kulatých výročí“ české historie. Letošního 15. března tomu bude osmdesát let od zřízení německého protektorátu nad naší zemí – respektive nad tou její částí, kterou Němci nezabrali už na podzim 1938.

    Má to smysl si to nyní připomínat? Domnívám se, že má. Připomeňme si především, že existují určité přírodní zákony a určité společenské zákony. Ve vesmíru se menší tělesa točí okolo těch větších. Není, ani to nemůže být opačně. Podobně, v lidské společnosti se ti slabší jednotlivci točí okolo těch silnějších, ty menší nebo slabší národy okolo těch větších či silnějších.  

    Ovšem, jestliže ve vesmíru měsíc bude vždy menší nežli země, lidské osoby se mohou posilňovat nebo oslabovat – a stejně tak i lidské skupiny. Ty se též mohou rozdělit – nebo naopak spojit s jinými do většího celku. K tomu je ale třeba dodat, že tak jako každá žijící bytost má určitý pud sebezáchovy, tak i lidská skupina, když už se jednou utvoří, má též něco jako pud sebezáchovy. Jedinec má potřebu se ztotožnit s určitým celkem. Ti, kdo jasnou totožnost nemají, tím mohou jedině trpět.

    Víme, že jedním ze základních prvků, okolo kterých se společný celek často utváří je společný jazyk. Ale i to je trochu komplikovanější. Dlouho se mluvilo místním nářečím v několika vesnicích a kousek dál se už mluvilo jiným. Národní jazyky se v Evropě zformovaly až ve středověku, poté, co dlouho jazykem vzdělanců byla všude v západní a střední Evropě latina. Ta byla kdysi jazykem Římského impéria. Na něj pak navazovala římsko-katolická církev a Svatá říše římská německého národa.

    V protektorátu Čechy a Morava byly vytvořeny nové bankovky. Na jedné z nich byla podobizna svatého Václava, podle známé Myslbekovy sochy, stojící pod Národním muzeem v Praze. Němečtí historikové zdůrazňovali, že kníže Václav se stal vasalem německého císaře. 

    Nacisté nazývali svůj stát „Třetí říše“. Ta druhá byla ta, kterou vytvořil Otto von Bismarck v r. 1871 a ta první byla ta Svatá říše římská německého národa. 

    Jeden francouzský myslitel o ní napsal, že nebyla ani svatá, ani římská, ani německého národa. Faktem je, že i když největší část Němců v ní skutečně žila, tak ta říše zahrnovala dlouho polovinu Itálie, části Francie, Lucembursko, Belgii, Nizozemí, Slovinsko – a Českou republiku. Byla to skutečně především křesťanská, tedy universalistická, říše, kde vedle latiny se používalo mnoho dalších jazyků.

    Ta druhá říše, vytvořená Bismarckem už neměla nic universalistického. Byla už výraze agresivního nacionalismu 19. století, vzniklého v důsledku Francouzské revoluce z r. 1789, který pak vyústil do první světové války. Bismarck též dlouho vedl tzv. Kulturkampf, boj o oslabení vlivu katolické církve v Německu. 

    V té Třetí říši, národně-socialistický totalitarismus zlomil všechny rekordy zločinnosti. Ti, kteří se domnívali, že lidstvo se vyvíjí stále k lepšímu, si to pak už přestali myslet.

    Porážka Třetí říše vážně zdiskreditovala nacionalismus. Jako možná alternativa se jevil tehdy marxismus a jeho proletářský internacionalismus. Jinou alternativou bylo postupné sjednocování Evropy. U jeho základů stáli především křesťansko-demokratičtí státníci, jako Francouz Robert Schuman, Němec Konrad Adenauer a Ital Alcide de Gasperi. Neusilovali vytvářet nějaké křesťanské impérium, přesto ale jejich koncepce lidských vztahů a společenských norem zůstávaly poplatné křesťanské tradici.

    Co z toho všeho platí o dnešní Evropské unii? Obávám se, že už dost málo.

Jean-Claude Juncker, jeden z hlavních „bruselských technokratů“, bývalý křesťansko-demokratický ministerský předseda Lucemburska, kdysi vystudoval ještě nějaké katolické gymnasium. Prý stále dobře rozumí latině. Pak ale prosazoval v Lucembursku „sňatky“ osob stejného pohlaví. Loni se účastnil ve městě Trevír (Trier), slavnosti odhalení sochy Karla Marxe, při příležitosti dvousetletého výročí jeho narození v tomto německém městě. Sochu dodala Čínská lidová republika, kde kapitalismus dnes vykořisťuje pracující stejně nelítostně, jako v Evropě v době Marxova mládí. Dělá to ale pod vedením Komunistické strany. Pan Juncker si tam srdečně potřásal rukou s čínskými státníky. Čínský trh rozhodně není zanedbatelný.

    Připomeňme si, že ze všech zemí Evropské unie, Lucembursko má nejvyšší životní úroveň. Není to ani tak díky průmyslu, jako díky bankovnictví. Nás, kteří s takovými sympatiemi vzpomínáme na našeho Karla čtvrtého, otce vlasti, syna Jana Lucemburského, nemusí potěšit, že v sedmdesátých letech dvacátého století lucemburský velkovévoda zasnoubil svou dceru se synem íránského šáha. Bylo třeba přitáhnout do lucemburských bank ty íránské petrodolary. Ale svatba se nakonec nekonala. Když snoubencův tatínek ztratil svůj trůn, tak pan syn už ty Lucemburšťany nezajímal.

    Kladete si možná otázku, co tohle má společného s výročím německé okupace naší země. Myslím si ale, že ty různé tragické i tragicko-komické události přece jenom spolu souvisejí. Řekl bych, že všechny ilustrují určitý zásadní duchovní a morální úpadek evropských národů, jehož počátek je možné sledovat od Osvícenství a Francouzské revoluce z r. 1789, podle některých historiků od humanismu a protestantské Reformace.

    Současná, rychle postupující islamizace Evropy se mi jeví jako jeden z příznaků tohoto úpadku. 

    Mezi těmi, kdo se snaží této islamizaci zabránit, mnozí usilují o rozbití Evropské unie. Mezi Čechy, mnozí vnímají příslušnost České republiky do Evropské unie jako takovou modernější a humánnější formu Protektorátu Čechy a Morava. Nemohu s tímto názorem souhlasit, i když je pravda, že pro Německo je dnes Evropská unie hlavním nástrojem jeho prosperity a moci.

    Místopředseda poslanecké sněmovny Tomio Okamura nedávno prohlásil k setkání kancléřky Angely Merkelové s francouzským prezidentem Emmanuelem Macronem: „Ani Napoleonovi, ani Hitlerovi se nepodařilo Evropu ovládnout. Tak se o to nyní Němci a Francouzi pokusí společně.“

    V předvečer vstupu Francie do první světové války, Jean Jaurès, vůdce francouzských socialistů, prohlásil: „Ne, ne! Francie Revoluce nepůjde pochodovat proti Německu Reformace, za Ruskem mužiků.“ Za to ho pak nějaký francouzský vlastenec zastřelil. Později byli Francouzi rádi, že Rusko mužiků (tehdy spíše už kolchozníků) jim pomohlo se vyprostit z nadvlády onoho Německa Reformace.

    Jaurèsův výrok jenom dobře ilustruje známou aroganci pokrokových racionalistů, pro které protestantská reformace tím, že zlomila monopol moci katolické církve, otevřela cestu k vývoji směrem k lepším zítřkům. To, že ty zítřky pak byly často v mnohém daleko horší, než ty včerejšky, to nechtějí brát na vědomí.

    Ať už jsou to neomarxisté, ovlivnění myšlenkami Antonia Gramsciho, nebo prostě jenom služebníci nadnárodního kapitálu, mnoho „bruselských technokratů“ patří k těmto pokrokovým racionalistům. Jistě si nemůžeme přát, aby se jejich moc upevňovala.

    A bude třeba jim odporovat velmi důrazně, pokud budou stále chtít nám vnucovat nějaké kvóty přistěhovalců. Poněvadž muslimská nadvláda nad naší zemí by se skutečně mohla dost podobat té nacistické. 

Doporučujeme tyto základni knihy o islámu: