„Jak máme popsat americkou zahraniční politiku z posledních 20 let? Na mysl přichází slovo katastrofální. Slova domýšlivá a vražedná se také zdají být vhodnými přívlastky,“ píše ve svém článku pro časopis The National Interest vědecký pracovník Institutu Cato a bývalý zvláštní asistent prezidenta Ronalda Reagana Doug Bandow.

Podle jeho slov po teroristických útocích z 11. září 2001 vyvíjel Washington neobyčejnou vojenskou aktivitu. Vtrhl do dvou zemí a bombardoval několik dalších, posílal bezpilotní letouny, nasazoval síly do speciálních operací a zaváděl sankce proti různým státům. Je to sice smutné, ale hrozba islamistického násilí a terorismu tomu jen dala metastázy.

I když skupina Al-Káida* ztratila efektivitu, pokud jde o přímé organizování útoků, i nadále podněcuje k činům své odbočky v různých zemích. Také Islámský stát*, i když zůstal bez „fyzického chalífátu“, i nadále zapisuje na svůj účet stále nové teroristické činy.

Tři administrativy za sebou důsledně zatahovaly USA do pasti na Blízkém východě, podotýká autor. Válka s Íránem se nyní zdá být hrozivě možnou. Bohatnoucí spojenci Ameriky jsou na ní stále závislejší. Rusko na Spojené státy aktivně nedoráží. Washington a Peking nastoupily podle všeho linii na konfrontaci zdaleka nejen v obchodních otázkách. Nicméně je administrativa zřejmě přesvědčena, že když bude jednat přibližně stejným způsobem, může dosáhnout různých výsledků. „To je ta nejlepší definice šílenství,“ ironizuje Bandow.

Nehledě na občas urážlivou a provokativní rétoriku provádí prezident USA Donald Trump politiku blízkou jeho předchůdcům. Například americké síly jsou i nadále v Afghánistánu a Sýrii. Víc než to: Trumpova administrativa zvýšila počet svých vojáků a vojenské techniky Evropě. Washington také zpřísnil ekonomické sankce proti Kubě, Íránu, Severní Koreji a Rusku. Kromě toho americká omezovací opatření byla rozšířena na nové země, jako je Venezuela.

Zahraničí politika USA trpí systematickými vadami. Bývalý Obamův asistent Ben Rhodes je označil za „bublinu“. Ani jeden z úředníků snad nedokázal zformulovat vadné zásady oné „bubliny“ lépe než bývalá ministryně zahraničí a bývalá stálá zástupkyně USA při OSN Madeleine Albrightová.

Jde především o nadměrnou pýchu. Třeba v roce 1998 Albrightová, která byla tehdy ministryní zahraničí, prohlásila: „Musíme-li používat sílu, to proto, že jsme Amerika; jsme národ, bez něhož se svět neobejde. Stojíme vysoko a vidíme do budoucna dál než jiné země“.

Dokonce v té době zněla její slova nepravděpodobně, podotýká autor. Vždyť Amerika se vmísila svého času do Korejské války a jen těžko dosáhla obstojného výsledku. Johnsonova administrativa přikládala Vietnamu příliš velký význam. Po desetiletí Washington z hlouposti nechtěl věnovat pozornost Čínské lidové republice. Amerikou podporovaní diktátoři na Kubě, v Nikaragui, Íránu a jiných zemích neslavně padli. Hospodářské embargo proti Kubě, které platí dodnes, změnilo Fidela Castra v lidového hrdinu pro celý svět. Washington byl dvakrát na pokraji jaderné války s Moskvou: v době Karibské krize v roce 1962 a o dvacet let později v průběhu vojenských cvičení v Evropě.

Oficiální osobnosti USA byly jen málokdy připraveny na události, které se odehrávaly za týden nebo za měsíc, tím spíše za rok. Ve Vietnamu nejednali Američané mnohem lépe než Francouzi. Spojené státy nezvládaly události v Africe lépe než britští, francouzští a portugalští koloniální vládcové. Washington kromě toho ve vztazích s jinými zeměmi přijímal špatná a dokonce i příšerná rozhodnutí častěji, než bylo zdrávo.

Možná tím nejhorším neúspěchem zahraniční politiky USA se stalo ignorování nevyhnutných následků zahraničních intervencí. Američané nikdy nebudou pasivně přihlížet k tomu, jak jiná země bombarduje jejich zemi, okupuje její území nebo zasahuje do jejího politického systému. Dokonce když budou v oslabení, budou se tomu bránit, je přesvědčen autor. Nicméně se Washington sám uchyluje k podobným akcím, aniž by se zamyslel nad tím, jaké následky to může mít. Proto je terorismus proti USA na vzestupu.

„Terorismus, ať už je jakkoli hrůzostrašný, se stal oblíbenou zbraní slabších národů proti intervenci ze strany světových průmyslových velmocí,“ zdůrazňuje komentátor časopisu The National Interest.

Po teroristických činech z 11. září byly akce USA výhradně kontraproduktivní. Místo aby minimalizoval nevraživost vůči Americe, provádí Washington politiku, jejímiž charakteristickými rysy se staly nové války a růst počtu obětí mezi pokojnými obyvateli, což zaručilo objevení se nových nepřátel, stále větší vyostření radikálních nálad a šíření terorismu. Odvetná reakce je vidět všude. A jedním z nejsmutnějších příkladů toho se stala přeměna iráckých povstalců v Islámský stát* – skupinu, která způsobila válečný chaos na celém Blízkém východě, podotýká autor.

*Organizace zakázaná na území Ruska