Vztahy mezi Washingtonem a Bruselem nejsou už i tak nejsou zdaleka ideální a dojde-li k reálným sankcím, mohou klidně minout vratný bod. Potenciální protievropské sankce, které podle prohlášení úředníků amerického ministerstva financí zahrnují odpojení od amerického finančního systému, mohou mít pro USA nežádoucí diplomatické následky. Země, na něž byly uvaleny nejrůznější americké sankce, se budou dříve či později muset spojit, aby čelily americkému nátlaku. Zásada rozděluj a panuj je ověřena historickými zkušenostmi (starými Římany počínaje a konče Machiavellim, Baconem a Napoleonem), sankční politika USA se ale nyní dělá podle schématu spojuj všechny proti nám, což děsí mastodonty americké diplomacie, kteří si ještě pamatují, jak virtuózně dokázaly USA poštvat proti sobě své oponenty ve 20. století.

Tohleto uvádí Bloomberg: „Dokonce když Trump prohraje v roce 2020, (německé oficiální osoby) říkají, že důvěra, která podporovala transatlantické přátelství v průběhu sedmi desetiletí, může být navždy ztracena. Německo už začalo vytvářet nové aliance, které budou hájit jeho zájmy ve světě, když to USA neudělají. A některé z nich se Washingtonu nelíbí. ‚V budoucnu musíme v mnohem větší míře vzít svůj osud do vlastních rukou, chceme-li být silní,‘ prohlásila Merkelová v pátek na politickém mítinku v Mnichově.“

Právě v tomto politickém kontextu je třeba rozebírat následky záměru Ministerstva financí USA zavést sankce proti zvláštní struktuře, kterou se pokouší Evropská unie zřídit pro obejití amerických sankcí proti Íránu.

Náměstek ministra financí USA pro otázky boje s terorismem a finanční rozvědku Sigal Mandelker zaslal výhružný dopis vedení INSTEXu – evropského clearingového systému vytvořeného společným úsilím Německa, Francie a Velké Británie. Jak podotýká The Washington Post, myšlenka vytvoření INSTEXu spočívá v tom, že společnost podporovaná třemi hlavními spojenci USA může spoutat ruce americké administrativě, protože jakýkoli pokus o sankce vůči INSTEXu nebo společnostem, které obchodují za jeho prostřednictví, vytvoří konfliktní situaci mezi Washingtonem a svazkem Berlín – Londýn – Paříž. Sázka Evropanů se nevyplatila a The Washington Post má k tomu logické vysvětlení: „Experiment (tedy mechanismus obejití protiíránských sankcí) je pozorně sledován. Bude-li rozšířen, může to ohrozit dominování amerického dolaru, který se nejčastěji využívá v mezinárodních transakcích a umožňuje Spojeným státům mít určitou kontrolu nad světovou ekonomikou… Bude-li INSTEX nebo jiné alternativní varianty úspěšné, mohou mezinárodní obchodní systémy, které obcházejí americkou měnu, omezit schopnost budoucích amerických administrativ užívat sankcí jako nástrojů zahraniční politiky.“

Před předáky Evropské unie je otázka položena kategoricky: na jakou úroveň konfliktu s USA jsou ochotni přistoupit, aby prováděli vlastní zahraniční a energetickou politiku? V tomto kontextu se paradoxně spojují dvě na první pohled zcela různé věci: sankce proti evropskému clearingovému systému vytvořenému kvůli dalšímu nakupování ropy od Íránu a budoucí sankce proti evropským partnerům Gazpromu, kteří se účastní projektu Nord Stream 2. V případě s Íránem se pokoušejí USA kontrolovat, jakou ropu mohou kupovat členské země EU, v případě sankcí proti Nord Stream 2 se snaží Washington kontrolovat, jaký plyn může kupovat EU.

Oba tyto pokusy o energetické uškrcení Evropské unie jsou nepřímo spojeny s další klíčovou (z hlediska USA jako světového hegemonu) otázkou: je euro regionální evropskou měnou, anebo přece plnohodnotným konkurentem dolaru ve světovém obchodu?

Je třeba zvláště poznamenat, že kdyby byl tento problém výlučně ve sféře energetiky a měnového regulování, šancí donutit Evropu k zachování a prohlubování statusu americké kolonie by bylo mnohem více. Avšak administrativa Donalda Trumpa se nejen pokouší zbavit Evropskou unii jakékoli možnosti samostatné energetické a finanční politiky. Usiluje současně o deindustrializaci Evropy a také o otevření jejího trhu pro americké potraviny, které zaprvé neodpovídají evropských ekologickým normám a zadruhé svou umělou laciností způsobí hromadný bankrot evropských farmářů. V tomto kontextu hrozba samotného Trumpa zavést sankce proti německým výrobcům automobilů a také potrestat Evropskou unii jako celek za státní podporu Airbusu, hlavního konkurenta americké společnosti Boeing, která prožívá nyní ne právě nejlepší časy – to všechno jsou jen jednotlivé prvky velké americké operace pro změnu Evropské unie na jakýsi analog Ukrajiny. Tedy na území, které rychle ztrácí jakékoli známky sounáležitosti vyspělému hi-tech světu.

Předáci Evropské unie, dokonce když je zajímá výhradně politická sebezáchova, a nikoli jejich místo v dějinách, mají jen jedno racionální východisko z této situace: sbližovat se s těmi, kdo jsou vystaveni analogickému nátlaku z Washingtonu. Naštěstí pro Berlín a Paříž v podobné situaci se nacházejí skoro všichni jejich potenciální geopolitičtí partneři a možní situační spojenci.