Varování: Následující text obsahuje narativy, které dohání pražskou a brněnskou kavárnu k zuřivosti
Pokud vím, přišel s pojmem „kartelizace politiky“ autor knihy nedávno vydané knihy o německé společnosti Aleš Valenta. Jde o to, že několik politických stran prosazuje stejný program, všechny jsou propojeny sítí vztahů a jednají v takové shodě, jako by se fakticky jednalo o jeden subjekt. Pokud se takovému kartelu podaří ovládnout pole, fakticky tak končí demokracie – voliči mají na vybranou pouze mezi různými členy téhož kartelu. Dalším logickým krokem je likvidace občanských svobod a prohlášení politického programu kartelu za jedinou povolenou ideologii.
Ke kartelizaci politiky fakticky došlo v Německu, kde už se hraje jen o to, zda se podaří kartel rozbít a obnovit politickou soutěž nebo zda kartel zlikviduje – s využitím policejního státu – svého jediného faktického vyzyvatele – stranu AfD.
Kartel politických stran má proti tradičnímu uspořádání řadu výhod. Třeba tu, že vyvolává dojem, že občané mají možnost volby a zároveň dává elitám jistotu, že názor voličů neovlivní směřování země. Nebo tu, že znásobuje volební sílu – hlasy pro různé strany se nakonec stejně sečtou. Když kartel ztrácí podporu voličů, přidá další stranu obdobně, jako koncern rozšíří produktové portfolio. Ale úplně nejhlavnější výhoda spočívá v tom, že kartel stran nabízí víc kariérových příležitostí než jediná strana. Místa předsedů, místopředsedů, tajemníků či šéfů komisí jdou do desítek nebo dokonce stovek.
...vyvolává dojem, že občané mají možnost volby a zároveň dává elitám jistotu, že názor voličů neovlivní směřování země.
Existence politického kartelu je zpravidla obhajována tím, že pouze tyto strany realizují jedinou správnou politiku a že jakákoliv alternativa k ní by byla škodlivá až nebezpečná. Odsud název „Alternativa pro Německo“ (AfD). Mimochodem, naprosto stejnou argumentaci používá severokorejský vládce Kim Čong-un, když vysvětluje neexistenci politické opozice.
Nabízí se logická otázka, kterou situaci je možné označit za politický kartel. To, že strany napříč spektrem zastávají určité stejné stanovisko, to ještě nestačí. Z toho, že všechny politické strany kupř. odmítají zavést otroctví, z toho ještě nevyplývá, že se jedná o kartel. Lepší odlišení nám tedy dává následující měřítko:
Politická kartelizace ale není jen problémem Německa. I v České republice vidíme stále více znaků, že politický kartel se formuje, resp. již byl zformován. Jeho členy jsou ODS, KDU-ČSL, TOP09, STAN a Piráti. Kromě toho existuje několik menších mimoparlamentních stran, které usilují o to stát se členem kartelu.
Existence politického kartelu je zpravidla obhajována tím, že pouze tyto strany realizují jedinou správnou politiku a že jakákoliv alternativa k ní by byla škodlivá až nebezpečná.
Základní body společného programu stranického kartelu lze shrnout takto:
To je základní politický program, na kterém se shodne celý kartel.
Nejspíš o něm uslyšíme stále častěji, protože se zdá, že hnutí ANO opravdu narazilo na svoje limity. Tak jako Agrofert, i ANO dokáže pouze expandovat nebo se rozpadat, není schopno stability. A expandovat už není kam. Z problémů ANO ale nemůžeme mít radost, protože za ním nedočkavě čeká již zmíněný politický kartel.