„Obavy, že k tomu dojde, sdílela většina komunistů i široká levicová veřejnost,“ řekl v rozhovoru pro Sputnik známý politik a publicista, bývalý místopředseda KSČM Josef Skála.

Skála: Žádným „generálem po bitvě“ nejsem ani já. K návrhu volebního programu jsem podal zásadní připomínky už loni v létě. A varoval jsem, že zůstane-li v tak povrchní a bezpohlavní poloze, voličům se bude jako Zorro Mstitel jevit nejen Okamurova SPD, ale i Václav Klaus, junior a dokonce i senior. V předvečer rozhodnutí o konečném tvaru programu jsem nabízel, že ho přepracuji od základu a ponesu klidně i hlavní odpovědnost za volební kampaň a výsledek. Spolu s řadou skutečných osobností, majících ve veřejnosti přirozenou prestiž. Se mnou by do toho šly, to jsem si ověřil. V tom samém memorandu jsem se zavázal i k tomu, že padne-li volba na tuto variantu, budu do stranické pokladny odevzdávat celou polovinu „europoslaneckých” příjmů. Nebyl zájem. Program i kandidátka to vzaly jiným směrem.

Můžeme hodnotit výsledky voleb do Evropského parlamentu, jak to, že tradiční levicové strany ztrácejí v České republice popularitu? Proč se to děje? Nemají co nabídnout společnosti?

Jistěže by měly. To by však musely chtít a také to umět. Právě téma Evropské unie je toho krystalickým příkladem. Čas iluzí, že jen co budeme v EU, koupí si „domeček v Portugalsku“ i každá druhá vdova na penzi, je ten tam. „Eurokracii“ mají v lásce už jen dvě množiny. Hrstka parazitů, operujících v podsvětí kolem „eurodotací“ a zoo opičky lásky ke všemu „západnímu“, prý coby „hráz proti ruské expanzi“. Právě EU je tak průzorem na samu dřeň všeho, co lidem pije krev. Do zákulisí naší zoufale „omezené suverenity“ a propadu české ekonomiky do koloniálního suterénu. Právě to jsou však zorné úhly, s nimiž si ti, kdo mají jménem levice hlavní slovo, neví rady, ba mají z nich i jakousi posvátnou a poníženou hrůzu. A tak v EU vidí jen „vládu nikým nevolených úředníků“. Jakoby se ta honorace Evropské komise volila sama, a ne verdiktem Bílého domu, spolkového kancléřství, Elysejského paláce. A ve finále z vůle globálních oligarchií, jimž musí číst z očí i Trump, Merkelová a Macron. Taková „kritika“ však už zní i z liberálních reprobeden. A tak se na levicového voliče vyráží i chimérami typu „EU je socialistický projekt“, co se jen tak trochu „neoliberálně“ pokazil. A sliby, že „my tak nenecháme“, nebo „eurokracii“ donutíme „naslouchat občanům“, a už do tří, čtyř let prosadíme „sociálně spravedlivou Evropu“, jinak je s EU amen. Tahle groteska neosloví ani nepolíbenou slečnu. Natož personál hypermarketu, doplňující do regálů zelí za 40 korun. Levici volí už jen ti, komu to nevyrve srdce ani její dnešní impotenci. Hněv na prolhané sliby tak sklízí Tomio Okamura, Matteo Salvini a Marine Le Penová. A dokonce i subjekty typu českého ANO, jindy zase Pirátů i stran ještě víc napravo. 

Dokážete si představit, že komunistická strana zmizí úplně z politické mapy České republiky?

Skutečná svoboda nastane až tam, kde se přestanou privatizovat zisky a znárodňovat jen jejich náklady a rizika.  Hnutí, pro něž je cílem, proto nikdy nezmizí. O parlamentní status však přijít může. Naše přátele v řadě evropských zemí to už postihlo. Napravit to je pak práce na celé generace. S následky už pro ty dnes, jimž chybí mluvčí z parlamentní tribuny a v masových médiích. Až tam to u nás dojít nesmí. Ta hrozba však roste před očima. Propadu do politické nicoty zabrání jen zásadní změna.

Co byste změnil v politické činnosti komunistické strany, kdybyste byl dnes členem jejího vedení? Jaké nové cíle byste nastolil zejména v zahraniční politice, ve vztazích s Ruskem?

V pasti, která nás táhne ke dnu, toho uvízlo až příliš moc. Tím rychlejší obrat to chce v otázkách, od nichž se odvíjí i vše ostatní. Musíme vybřednout z podezření, že jsme tu vlastně už jen pro pár výnosných kariér. Dohnat kritické nálady, které dělají mílové kroky vpřed. Postavit se jim znovu do čela. Vidět svět očima všech, s kým se poměry nemazlí, a ne petřínským bludištěm parlamentních lejster. Nahlížet poměrům pod kůži hlouběji než všechna politická konkurence. Vrátit levici intelektuální převahu. Argumentační brizanci, jíž umí vzdorovat mocenské přesilovce. Přestat to hrát jen na plácku, vykolíkovaném majiteli existenčních zdrojů. Naše parketa leží tam, kde všichni ostatní končí. Směrem k bezpečnější a spravedlivější budoucnosti. Jen tak se staneme znovu silou, kterou budou lidé vnímat jako alternativu. A znovu magnetizovat i širokou škálu hnutí a osobností, které jsou našimi přirozenými spojenci. Jen tak lze krok za krokem budovat i politický blok, který dnešní moc psychopatů nakonec přečíslí a zvrátí.

Zní to jako z jiného světa… 

Tím rychleji se to musí vrátit do toho kolem nás. Právě to platí i v zahraniční politice. Ti, kdo nám momentálně vládnou, si tu vlastní zakázali. Opisují jen cizí fermany. Posluhují jim na úkor českých zájmů. Parketou skutečné levice je pravý opak. Obrana národních a sociálních priorit proti vší ponížené kolaboraci. Korektní vztahy s Ruskem, jež půjdou naproti zájmům naší bezpečnosti a suverenity, jsou jedním z jejích pilířů. Zvlčilou rusofobií a vojenským obkličováním Ruska se dá honit jen pár nicotných kariér. „Agenty“ cizí moci jsou právě ty. Skutečná levice to v plánu nemá. Nám jde o politiku rovnoprávných vztahů a vzájemných výhod. O skutečně multipolární svět, zbavený velkopanského diktátu. Právě tomu váže znovu ruce i suverénní Rusko. Tím větší prostor to dává i české suverenitě a prosperitě. O tom je krédo skutečné levice. Na kolaboraci proti vlastní zemi jsou tu jiní šampióni.

Před volbami lidé byli vyděšeni tím, že do Evropského parlamentu přijdou fašisté, levičáci, různí ultra. A co se nakonec stalo? Zdá se však, že nikdo nemá za cíl opustit EU, ani zástupce stran, kterých tak se báli.

Ty bubáky o „extremistech“ všeho druhu, co prý hrozí rozvrátit Evropu, jsou účelovým švindlem. Falešným alibi právě těch, kdo Evropu rozvracejí skutečně. Kdo papouškuje „obrazy nepřítele“, ponoukající k novým závodům ve zbrojení a konfrontaci jaderných velmocí? Snad Tomio Okamura, Matteo Salvini, Marine Le Penová či Viktor Orbán? Nejsou to právě oni, kdo žádají skoncovat i s masochismem „sankcí“? A řada z nich i se samotným NATO? Kdy se na cokoli tímto směrem zmohl jediný z panáků Evropské komise? Který z nich se ozval proti blábolům o „novičoku“ nebo „ruské agresi“ na Ukrajině? Kdo asistoval teroristickému státnímu převratu v Kyjevě? Tři ministři zahraničních věcí zemí EU. Kdo jezdil světit Porošenkovu válku proti vlastním lidem? Barbarské boření tisíců pomníků, zvěčňujících slávu hrdinů Velké vlastenecké války? Jediného z těch, komu se malují rohy „extremistů“, to jaktěživ nenapadlo. I na tohle darebáctví mají monopol „liberální“ svatoušci. Včetně těch v dresech „sociální demokracie“.  Já lidi soudím podle skutků, a ne účelových nálepek. Natož pak podle farizejských žvástů těch, kdo pálí prolhaná stigmata na čelo jiným. Z toho však vůbec neplyne, že by se český komunista přikrčil v cizím fanklubu. Lidé, o nichž je řeč, drtí panující mytologii. Pranýřují selhání a darebáctví těch, kdo o „evropských hodnotách“, demokracii a lidských právech jen planě žvaní. A to nevoní pouze těm, kdo s tím darebáctvím kolaboruje, a jeho kritika tak svléká donaha i je. Svými horory o „extremismu“ sledují i ještě proradnější cíl. A sice tabuizovat i každé téma, jehož se dotknou síly, které prohlásili za „extremisty“. A tím snáz pak politiku uvěznit ve zlaté kleci, kde je pravda o reálných problémech a hrozbách přísně zakázána. 

Výsledky voleb do Evropského parlamentu podle Vašeho názoru ukazují konec vzestupu levých sil v Evropě?

Ano, „levice“ prohrála poslední volby do EP. Českou sociální demokracii to z něj vyhnalo úplně. Citelné ztráty utrpěla i v Německu a řadě dalších zemí. Nákaza, která ji decimuje, však prosakuje i nalevo od ní. A ty, komu zatemní rozum, vede i k ubohému nálepkování do vlastních řad. K podlým urážkám o „hnědnutí“ každého, kdo řekne nahlas už třeba jen to, že doktor David a generál Blaško, zvolení do EP za SPD, hájí naše národní a sociální zájmy víc, než většina ostatních českých „europoslanců“ dohromady.  S doktorem Davidem i generálem Blaškem vystupujeme na veřejných mítincích proti zločinům NATO i spoustě jiných ničemností. Spolu s řadou dalších skutečných osobností, včetně několika signatářů Charty 77. S Tomiem Okamurou si tykáme, tak, jako s řadou jeho stranických kolegů. I proto, že jsme spolu s některými z nich obnovili už třináct památníků sovětských osvoboditelů. A jako spolek, jehož mám tu čest být předsedou, jsme se přímo na místě zúčastnili i oslav 75. výročí triumfu bitvy o Stalingrad, Kursk i prolomení nacistické blokády Leningradu. A naposled i letošních oslav Dne vítězství v Moskvě, včetně impozantního pochodu Nesmrtelného pluku. „Levice“ na baterky se takových akcí štítí. Tím víc se podbízí tlacháním o „ruských imperiálních zájmech“ a NATO jako „bezpečnostní záruce“, co prý „nemá alternativu“. Pozvou-li nás před televizní kamery či rozhlasový mikrofon, je to střet na téma, kdo z nás je skutečně radikální. Zda ten, kdo před migračním chaosem jen alarmuje, anebo marxista požadující, aby následky válek za „změnu režimu“ uhradili jejich viníci. A aby se rozvoj zemí, zubožených koloniální loupeží, neplatil na úkor sociálních a rozvojových fondů EU. Ale z astronomických zisků „elit“, které z té loupeže profitovaly. Podobně to chodí i v debatách o naší bezpečnosti a jejím poměru k politice NATO. SPD do ní vstupovalo programem domobrany. Teprve po jejím zformování chtěla řešit otázku členství v NATO. Dokud budeme utrácet desítky miliard za cizí zbraně a války v cizím zájmu, namítl jsem tehdy lídrovi SPD v éteru, že skutečná obrana vlastního území zůstane jen planým snem. Utekly jen dva roky a 70 let od vzniku NATO prohlásila i SPD, že nejde o obranný, ale útočný pakt. A právě to je parketa, z níž se český vlastenec a demokrat nenechá vypudit ani párem volů. Kdy všechny ty, kdo se o to pokoušejí, nemine ulička hanby, je jen otázkou času. Docela krátkého.