Pokud jde o formální rétoriku, tak ministerstvo zahraničí USA Ankaru varovalo před "velmi negativními" důsledky při realizaci dohody.
Souběžně s tím vrchní velitel ozbrojených sil NATO v Evropě, generál vzdušných sil USA Todd Walters uvedl, že Státy nadále hledají řešení tohoto problému, protože "chtějí udržovat vztahy s Ankarou na patřičné úrovni jako s důležitým spojencem".
Na pozadí amerických snah demonstruje turecká strana působivou tvrdost.
Ministr obrany země, Hulusi Acar oznámil, že Turecko již poslalo své vojáky do Ruska, aby se školili k ovládání Triumfů. A vůbec, podle jeho vyjádření "podepsali dohodu s Ruskem, mají vynikající vztahy, říkají, že transakce na S 400 je uzavřena".
Pokud jde o Rusko, jedinou reakcí na bouřlivé turecko-americké jednání posledních dnů byla reakce hlavy Rady federace Valentiny Matvijenkové na přímou otázku novinářů o možném zřeknutí se dohody ze strany Turků. Je příznačný:
"Turecko, jak jsem pro sebe učinila závěr po setkání s prezidentem, si velmi cení své suverenity. Pro ně je nejdůležitejší, že jsou suverénním státem a mají právo činit rozhodnutí, která jsou pro jejich stát prospěšná, odpovídají jejich národním a bezpečnostním zájmům. Podepsali dohodu, přijali závazky, nemohou se pod tlakem kohokoli chovat nezodpovědně".
Už nejednou bylo poznamenáváno, že jeden z klíčových problémů Západu nyní souvisí s hlubokým nechápáním Ruska. A nejpodivnější je, že při pokusech přece jen pochopit tuto záhadu mají západní partneři tendenci nadměrně komplikovat situaci a hledat složité významy v těch nejjednodušších a nejzřetelnějších věcech, včetně maximálně vyzývavého vyslovování hlavních tezí nejvyšších představitelů země.
Ve výsledku byl v uplynulých letech vytvořen a doplňuje se nesmysly mýtus o nadpřirozeně zákeřné a mocné Moskvě, které se daří přirozeně mařit jakékoli plány Západu a realizovat hybridní invazi do samého srdce jeho systému.
Komentář Valentiny Matvijenkové je přesně ten případ, kdy Moskva naprosto jednoznačně říká pravdu a ukazuje hlavní páky, které Rusko používá na mezinárodní scéně. Je to výzva k suverenitě a národním zájmům. Ne pouze ruských, ale jakékoliv země.
Ve skutečnosti se veškerý moskevský "machiavellismus" omezuje tím, že světu je nabídnuta alternativa k zahraničněpolitické pozici USA, založené na postoji: "Co je dobré pro Ameriku, je dobré i pro ostatní svět. Svět je povinen žít podle zájmů a cílů Spojených států".
Rusko proti tomu staví princip: "Každá země má své vlastní zájmy, které má plné právo obhajovat, a její status a geopolitická váha závisí na tom, jak je připravena hájit svou svrchovanost".
Ve světě, který je unavený třemi desetiletími totální a stále nezodpovědnější hegemonie USA, našla ruská pozice poptávku. Přičemž se seznam zemí, které se k Rusku obracejí jako "prodejci suverenity", neustále rozšiřuje. V tomto smyslu neexistuje zásadní rozdíl mezi Severním proudem 2 a tureckými S 400.
Když byla téměř před dvěma lety uzavřena rusko-turecká smlouva na Triumfy, prakticky nikdo nevěřil, že bude dotažena do konce. Byla považována za nástroj vyjednávání mezi Ankarou a Washingtonem.
Zbývá jen předpokládat, nakolik to odpovídalo skutečnosti, ale jedna věc je jistá: USA za uplynulou dobu nepředložily Turecku jediný návrh, který by překonal rámec obvyklého: "budete se chovat tak, jak budeme požadovat, protože musíte, jinak bude odplata".
Ale teprve ve světě, kde Rusko a jeho alternativní návrh získávají reálnou sílu, přestává být tato taktika efektivní.
Situace nyní už zašla tak daleko, že Turecko a osobně Erdogan se nemohou zřeknout dohody s Ruskem bez ztráty tváře a bez těžkého úderu na mocenský status země. Což vlastně řekla i Matvijenková.
Smlouva na S 400 samozřejmě ještě nebyla formálně provedena, takže je příliš brzy na shrnutí výsledků a vyvozování definitivních závěrů. Již nyní však můžeme říci: Spojené státy jsou odsouzeny k rostoucímu počtu porážek, pokud konečně nepochopí, co se děje.
Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová