Zároveň  volby do Evropského parlamentu potvrdily  dominanci hnutí ANO premiéra a miliardáře Andreje Babiše na české politické scéně. Zároveň ale ukázaly růst popularity nejsilnějších opozičních stran - ODS a Pirátů - a další propad obliby tradičních levicových stran ČSSD a KSČM. Stabilní voličskou přízeň si udržely protiimigrační hnutí SPD Tomia Okamury i KDU-ČSL. Volby ukázaly, že se STAN vyplatila obnovená spolupráce s TOP 09. Na otázky Sputniku odpověděla předsedkyně Institutu slovanských strategických studií (ISSTRAS) v Praze a politoložka Radmila Zemanová-Kopecká.

Jak vidíte výsledky voleb?

Zemanová-Kopecká: Přesto, že už hodně pamatuji, stále mě dokáže překvapit absence českého vlastenectví, nebo dokonce elementární sebeúcty. Přesto, že Češi stále častěji hartusí na Evropskou unii, která připravila tuto zem o národní průmysl a výrobu, zemědělství, národní bankovnictví; na EU, která se k Čechům chová jako k občanům druhé kategorie, má pro ně potraviny nižší kvality, mizerné platy při evropských cenách… zvednout zadek a jít k volbám, je pro ně, zdá se příliš náročný výkon. Letos to vypadalo, že už dokonce lidem v Česku začíná docházet, že je na čase dojít alespoň k volbám. Ale přes mírné zvýšení je účast velmi tristní.

„O výsledku rozhodne i účast,“ psal před volbami český tisk. Tentokrát, jak víme, se voleb zúčastnilo 28,72 % voličů. Jak to ovlivnilo výsledek?

Když si uvědomíme, že více než 71 procentům voličů je lhostejné, kam bude Česká republika mířit dál… Proto také většinu křesel získali poslanci, kteří hájí zájmy Bruselu, nikoli zájmy své vlastní země. Což bylo ovšem i v minulosti.

Evropský parlament se mezi občany netěší příliš velké oblibě, což dokládá i poměrně nízká účast ve volbách. Proč je to tak? Koneckonců podle průzkumu poslanci za Českou republiku patří mezi nejvlivnější… 

Neřekla bych, že patří mezi nejvlivnější. Spíš nejúslužnější, a to vůči Bruselu. A proč by se měl Evropský parlament těšit oblibě? Za dobu našeho členství v EU přišla tato země definitivně o národní výrobu. V troskách je zemědělství. Česká republika se dostala do situace, že i kdyby měla možnosti exportu, tak nemá co vyvážet, mluvíme-li o skutečně české produkci. Vyrábí a vyvážejí nadnárodní společnosti, které své dividendy následně vyvádějí do svých mateřských zemí. Takže z toho tato země opět nemá nic kromě špatně placené práce pro své lidi. Platy jsou v ČR jedny z nejnižších v EU, zatímco ceny jsou plně srovnatelné s evropskými. Jsme občany druhé kategorie, živíme se zbytky z panského stolu a máme být nadšeni. Ale jak vidíte, většině toto otrocké postavení zřejmě vyhovuje.

Všichni předpovídali nárůst počtu euroskeptiků v novém Evropském parlamentu…

V novém Evropském parlamentu bude rozložení sil poněkud jiné, než bylo v minulosti, to je pravda. I v případě Česka se počet euroskeptiků rozšířil o dva poslance za SPD. Stále ale převažují příznivci Evropské unie, jen se změnily strany, které tento směr prosazují. Sice vypadla sociální demokracie, což mě jako euroskeptika těší, ovšem Piráti jako zástupci v EU nejsou podle mne pro český stát zrovna výhrou. Jejich eventuální přichrochtávání Bruselu a multi-kulti frakcím může Českou republiku přijít velmi draho. Co lze ale konstatovat opravdu s potěšením, že se do parlamentu nedostal europoslanec Jaromír Štětina, který byl častým hostem na ukrajinském Majdanu, setkával se s veliteli batalionů AZOV, Donbas, Pravý sektor a pozval do Evropského parlamentu jako svého osobního hosta velitele neonacistického batalionu Azov. Toho batalionu, který dokonce americká Sněmovna reprezentantů prohlásila za neonacistický. I to je pozitivní změna v novém složení parlamentu.

Co lze říci o postoji české společnosti k Evropské unii, pokud analyzujeme výsledky hlasování a cíle, které si strany stanovily?

Opakuji. Nemůžeme hovořit o postoji české společnosti, když se hlasování zúčastnilo 28,72 %. Mohu-li ale soudit podle setkávání s lidmi, dělí se jejich vnímání EU na tři části.

a) Vlastenecká a národovecká linie upřednostňující zájmy vlastní země před všemocným molochem zvaným Brusel, co se snaží usurpovat stále větší moc, kterou získává omezováním suverenity jednotlivých států.

b) Promigrantská na jedné straně a antimigrantská linie na straně druhé, která vyznává tradiční hodnoty respektivních zemí a odmítá vnucovanou invazi nepřizpůsobivých agresivních cizinců z jiné kultury. Základem je tedy získání a zachování práv vlastních občanů.

c) Tuto třetí část bych rozdělila na dvě podsložky, protože se týká bezpečnosti Evropy, která je lidmi citlivě vnímaná. Důvěra ve spásotvornou funkci NATO už výrazně poklesla, úměrně důvěře v USA, které se zejména v poslední době projevují jako mimořádně nespolehlivý partner. Dalo by se říct, že krédo USA zní: ‚Evropané plaťte (do NATO – tedy do kapsy USA) a my vám za to poctivě nic neslibujeme.‘ Na jedné straně proto vzniká otázka: Je lepší evropská armáda, nebo posílení národních armád? Zde jsou možné poměrně časté střety mezi frakcemi. Budeme pokračovat v sankcích proti Rusku, nebo dostaneme jako Evropa rozum (k čemuž to sice pomalu, ale spěje) a využijeme své zeměpisné polohy k našemu evropskému prospěchu? Vzhledem k tomu, že Rusko nikoho napadat nechce (agresivní rétoriku i praxi používají USA), je lepší se pojistit dobrými vztahy s oběma stranami a vycházet s nimi po přátelsku. I Amerika pak totiž přestane dostávat hloupé nápady napadat nebo vydírat Evropu.

Jaké reformy Evropské unie by Češi potřebovali? Více suverenity?

Ani Česko, ani další země bývalého východního bloku nemohou zvýšit svou suverenitu, aniž by, stejně jako Rusko, nezměnily jeden článek ve své ústavě. Podle české i ruské ústavy mají totiž mezinárodní smlouvy vyšší platnost než národní zákony a zde je třeba hledat ten důležitý klíč. Ano, Češi už začínají chápat, že je třeba získat zpět suverenitu v podobě národní výroby i zemědělství, kde jsme byli soběstační. Aby lidi v Česku nikdo nemohl vydírat nedostatkem a předřazeností základních potravin. Je ale třeba vyčkat, podle jakých příznaků a jak se definitivně přeskupí noví poslanci. O krysách přece víme, že utíkají z potápějících se lodí. Ke změnám v Evropě začne určitě docházet, takže nemyslím, že v Evropském parlamentu to bude s útěkem na vítěznou stranu jinak. Vždyť většina těch poslanců, kteří vystoupí na plénu v lepším případě jednou ročně, je tam pro 500 tisíc Kč měsíčně, na které navazuje důchod - opět v nadstandardní výši. Nedělejme si proto iluze, že většině z nich jde o zájmy kterékoli země. Možná jednou je národy donutí, ale ten čas ještě nenastal, i když možná to nebude zase až tak dlouho trvat. Napětí v Evropě trvale roste.