Prásk, prásk, ale vedle

Existují dva protikladné názory na nedostatek potravin v KLDR. Zastánci dialogu zveličují reálnou krizi, aby zahájili dodávky humanitární pomoci, což by bylo záminkou pro obnovení jednání mezi USA a KLDR. Zastánci tvrdého kursu se vyslovují proti pomoci a naopak žádají zpřísnění sankcí, aby Pchjongjang kapituloval. Pravda leží ale jako vždy někde uprostřed.

„Severní Korea vykonala v posledních několika letech velké a drobné práce na posílení pobřežní ochrany a věnovala hlavní pozornost boji se záplavami. V důsledku toho se zvýšila úroda obilí a přísun elektřiny (pozn. vodní elektrárny vyrobí asi třetinu elektřiny v KLDR), byl zaznamenán růst výroby hnojiv a úrodnosti zemědělské produkce. Jenže struktura rozdělení není v zemi stejnoměrná a rodiny pracující v těžebním průmyslu, který je zcela závislý na exportu uhlí a dalších minerálů (pozn. zastavený posledními rezolucemi RB OSN), zažívají, naopak potravinovou krizi,“ řekl profesor Univerzity Gyeongsang Park Jong Chonchhol.

Za dobu vlády Kim Čong-una se situace v severokorejské ekonomice vcelku zlepšila díky řadě reforem. Ale v různých regionech mají velmi různou rychlost pozitivních změn, která závisí na poloze, podniku, anebo zemědělském hospodářství. Rozdíly v produktivitě práce, úspěšnosti provedení reforem, v místních zvláštnostech, vytvářejí vážné disproporce, jež vedou k problémům v zabezpečení potravinami.

Ekonomické sankce světového společenství způsobily paradox sankcí, které nezasahují ty, kdo vyvíjejí jaderné zbraně a rakety, ale chudé vrstvy obyvatelstva, kterým nestačí potraviny. V severokorejské ekonomice pouze roste fragmentace, zvyšují se disproporce, dochází k tomu, že se bohatí stávají bohatší a chudí chudší, domnívá se expert.

Podle jeho slov data za rok 2018 svědčí o tom, že se celková potřeba potravin v KLDR odhaduje na 5,2 milionu tun, přičemž chybí asi 500 tisíc tun. Avšak Světový potravinový program má za to, že Severní Koreji chybí 1,5 milionu tun potravin, kvůli čemuž některá média trochu zveličují a informují, že hlad hrozí třetině obyvatelstva. Ale, i když je tomu tak, jak tvrdí severokorejská strana, a jde o 500 tisíc tun, je to stejně 10 % celkové potřeby, což svědčí o podstatném nedostatku.

Palba do vlastních

Po zprávách o vážném suchu začal Soul mluvit o nutnosti poskytnutí velké humanitární pomoci KLDR ze strany světových organizací. V Severní Koreji to ale označili za léčku imperialismu, která má za cíl podřídit si zemi vytvořením ekonomiky závislé na vnější pomoci.

Experti tu vidí několik příčin.

„Dokonce přistoupí-li Severní Korea na potravinovou pomoc, chce ji získat výhradně od světového společenství. Souvisí to s dlouhou historií vztahů mezi Jihem a Severem, zejména se soupeřením dvou systémů,“ domnívá se bývalý ředitel Ústavu sjednocení při příslušném jihokorejském ministerstvu Kwak Tae-Hwan. Podobný názor zastává rovněž Lim Eul-Chul, profesor z ústavu problémů Dálného východu při stejné univerzitě.

Existuje ostatně názor, že samotný Soul podporuje odeslání potravinové pomoci přes mezinárodní organizace, protože se obává negativní reakce jak v zemi, tak v zahraničí. I když humanitární dodávky nepodléhají žádným sankcím.

„Jihokorejskou vládu se dá kritizovat za to, že nejedná z pozice zájmů Jižní Koreje, ale z pozice úředníků mezinárodních organizací. Poskytnutí pomoci přes tyto organizace má jisté plusy v tom, že může uklidnit krajní konzervativce. Ale není to dobře, poněvadž by znamenalo omezení přítomnosti a pozic Jižní Koreje na jednáních mezi USA a KLDR,“ míní Park Chonchhol.

Bez ústupků není jídlo

„Je jasné, že se Severní Korea nevzdá jaderných zbraní kvůli nedostatku potravin, proto názor konzervativních sil v Jižní Koreji a amerických jestřábů, kteří hodnotí situaci s potravinami v KLDR z ideologických pozic, sotva zvítězí. Avšak fakt, že Jižní Korea nedokázala využít rozpočet ve výši 6-8 milionů dolarů vyčleněný na humanitární pomoc Severu, svědčí o tom, že bere příliš velký ohled na USA,“ řekl Lim Eul-Chul.

Mezitím Donald Trump nehledě na vnitropolitickou situaci mluvil několikrát o možnosti poskytnutí humanitární pomoci Severní Koreji. A proto, kdyby byl Soul rozhodnější, také by dokázal překonat odpor konzervativců aspoň v otázce humanitárních dodávek. Problém je v tom, že dokonce v případě přiznání toho, že humanitární pomoc může přispět k obnovení dialogu mezi USA a KLDR, nepodporují to zdaleka všichni.

„Prezident Trump byl, jak jsme se dozvěděli, velmi rozhořčen prohlášeními (jeho poradce pro bezpečnost Johna) Boltona a dalších zastánců tvrdého kursu o nutnosti posílení sankcí proti Severní Koreji. V americké společnosti mají značný vliv zájmy byrokracie, jež si přeje omezit Trumpův zvyk řešit problémy osobně. Proto bude politika vůči Severu, a konkrétně otázka potravinové pomoci, záviset na složitém propletení politických zájmů,“ míní profesor Park Chonchhol.