Tento výrok jsem pojmenoval Junckerovo pravidlo. Se záviděníhodnou přesností a lehkomyslnou otevřeností popsal již koncem devadesátých let minulého století tento neodvolatelný eurokrat návod na to, jak dosáhnout evropského sjednocení. On a jemu podobní se podle tohoto pravidla celá desetiletí snažili o tentýž cíl: Vznik velkostátu, ve kterém se národy rozplynou. A výsledek uplatňování Junckerova pravidla?
Kdyby byla EU stát, žádající o vstup do EU, tak by kvůli nedostačné demokratičnosti nemohla být přijata. Právě volený Evropský parlament je jediný ve svobodném světě, který nemá právo sám předkládat zákony. Kontroluje ho Evropská komise, ačkoliv by to mělo být právě naopak.
Komise, které nyní Juncker předsedá, funguje již od roku 2009 jako zákonodárce. Evropský parlament určí jen principy a přenechá komisi zformulování konkrétních nařízení. Evropská komise se tak stává skutečným zákonodárcem a vytváří jednu dohlížecí instituci za druhou. Ty mají dalekosáhlá práva a mohou samy vydávat nařízení. Jsou zároveň zákonodárcem i tím, kdo rozhoduje, jestli došlo k porušení zákona.
A po desetiletích evropské integrace nemůže být pochyb o tom, že jejím cílem je vznik megastátu; a to à la francaise, to je spíše centralistického než federálního, jak si to představoval Konrad Adenauer. Dosavadní vývoj směřoval k tomu, aby se národní státy politicky a hospodářsky rozplynuly ve Spojených státech evropských. Ten pojem v Bruselu nepoužívají, ale to nic nemění na skutečnosti, že vývoj měl jít přesně tím směrem.
Skočíme-li rovnýma nohama do současnosti, tak nejprve zaznamenáme, že vystoupením Velké Británie mizí byť i jen hypotetická možnost vyvažování německo-francouzské nadvlády. De Gaulle by s tím byl spokojen. Ale nejenom to. Vystoupením Velké Británie ztrácí evropská integrace dynamiku a dosud převládající jistotu, že EU má dějiny na své straně. Kyvadlo dějin se obrací opačným směrem a i pro EU platí politickoekonomická poučka: Růst nebo zanikat. Brusel se sice snaží opravňovat a posilovat svou pozici tím, že po Evropě „sbírá“ zbývající státy, které byly dosud mimo Unii a to přesto, že jejich zralost pro vstup není nepochybná. To však nepomůže při řešení hlavního problému, který vládce Evropy zaměstnává.
Když jsem ihned po listopadu 1989 jako první začal mluvit o národních zájmech, tak naše tehdejší zahraničně-politická komunita v čele s ministrem Dienstbierem vůbec nechápala o čem je řeč. Dnes se ukazuje, že jsem měl pravdu. Jenom národ dokáže vyvolat tu solidaritu, humanismus, jednotu a spolupráci, které od svých členů bezvýsledně vyžaduje EU jako celek.
Desetiletí usilovného potlačování národních zájmů dokázalo to, že na evropském kontinentu nemůže nadnárodní stát demokraticky vzniknout a fungovat. Chybí k tomu společný jazyk, síť triumfálních a tragických vzpomínek, nesdělitelné povědomí o tom, co se má a co se nemá dělat, vědomí sounáležitosti v dobrém i zlém. A spoustu dalších věcí, které mají jenom národní státy.
A tak s rostoucím počtem členů evropského megastátu klesá jeho akceschopnost. Kvůli neodstranitelným národním rozdílnostem musí vlády v Bruselu zdlouhavě vyjednávat, místo aby rychle jednaly. A když ti mocnější poručí, protože se dohodnout nelze, tak to dopadne jako „uprchlické“ kvóty nebo euro.
Minulé úterý zdůvodnil skutečný vládce Itálie, Matteo Salvini zvýšení zadlužení země takto: „Porušíme evropská pravidla, protože zbídačují italské rodiny." A rakouský ministr financí Hartwig Löger na to okamžitě reagoval slovy: “My nejsme ochotni platit italské dluhy”. A minulou středu schválilo Řecko, které je s 180 procenty HDP nejvíce zadlužená země EU, snížení daní a zvýšení podpor pro důchodce. Aténskou vládu nezajímá kdo to zaplatí, ona prostě podporuje vlastní občany. A tak je to vždycky. Ve všech kritických situacích stojí všude v Evropě na prvním místě vlastní národ.
Evropský velkostát prý zabraňuje válkám.*/ Možná, ale v posledních letech tento mírový projekt evropské integrace své členy spíše rozeštvává. Příkladem je nezvládnutá bankovní a dluhová krize, hádky o peníze mezi jižním a severním křídlem spolku a to, že do Evropy přišly proti vůli jejich obyvatel statisíce příslušníků nesourodých kultur.
Brusel se chová jako centrum velmoci, kterou však nikdy nebyl. A přesto zatahuje členské země jak do mezinárodních konfliktů („arabské jaro“), tak i do intelektuálních pastí (klimatická změna), na které jeho síla nestačí. Zároveň ale brání svým členům v tom, aby na důležité výzvy reagovali účelně a účinně.
Dosud reaguje vládnoucí triáda Berlín, Paříž a Brusel na příznaky rozkladu jen utužováním discipliny spolku a potlačováním národních zájmů slabších států. Ale tato politika posiluje protestní strany. Ti, kterým se politicky korektně říká populisté, budou v nadcházejících volbách úspěšní zejména kvůli dlouholeté nepoučitelnosti etablovaných stran, které se o mínění občanů přestaly zajímat.
Pamětníkům jako jsem já, politika dnešní EU trochu připomíná předrevoluční minulost. Kolik chybí k tomu, aby se Unie začala podobat Radě vzájemné hospodářské pomoci ( RVHP)? Ano EU je spolek demokratických států, ale jako celek se pomalu ale jistě sune do slepé uličky vlády nezvolených byrokratů a šéfů multinacionálních firem, kteří zastávají neoliberální hospodářskou doktrínou a používají technologicky dokonalejší manipulační metody než komunisté. A proto si nemyslím že je to náhoda, když se právě národy s historicky čerstvou zkušeností totality nejvíce vzpírají bruselskému centralismu.
Jsme příliš slabý hrač, a tudíž příliš těsně spjatí s osudem našich sousedů. Ať se již EU bude vyvíjet jakkoliv, naše vláda a poslanci by měli podporovat všechno, co omezí moc bruselské centrály a naší zemi zachová a otevře co nejvíce možností seberučení. Našim obecným cílem by měla být Evropa rovnoprávných národů, které mezi sebou pěstují obchodní výměnu, mají otevřené hranice a (případ od případu) společně provádí několik málo opravdu smysluplných projektů nadnárodního významu. Všechno ostatní je nebezpečný balast.***/
V poměrně pravděpodobném případě neřízeného rozkladu EU bychom měli být ochotni přispět k zachování těch organizačních struktur, které prospívají ekonomické prosperitě členských zemí, a zároveň připraveni a odhodláni pomoci těm, kteří chtějí odstranit trosky panevropského velikášství.
(Některé pasáže textu byly zvýrazněny redakcí NR)