Maria složila slib čistoty, a tím zdánlivě znemožnila, aby její krása přešla na další pokolení. A přesto se dnes cítí z Boží moci jako Matka nesčetných pokolení, aniž by přestala být pannou. Všechna pokolení, která ztratila Boží přízeň kvůli pyšnému požití zakázaného ovoce, budou ji nyní velebit, protože skrze ni získala zpět strom života a během tří měsíců bude Maria osmkrát velebena:

„Blahoslavená jsi, plná milosti,“ řekl jí archanděl Gabriel.

„Blahoslavená jsi, počneš ve svém lůně toho, který je Synem Nejvyššího.“

„Blahoslavená jsi, panenská Matko, neboť na tebe sestoupí Duch Svatý a zastíní tě moc Nejvyššího.“

„Blahoslavená jsi, protože jsi splnila Boží vůli: »Ať se mi stane podle tvého slova.«“

"Blahoslavená jsi, že jsi uvěřila", řekla jí Alžběta.

„Požehnaný je plod tvého života (Ježíš),“ pokračovala Alžběta.

„Blahoslavená jsi, že se ti splnilo, co ti bylo řečeno od Pána.“

Zpěv Ženy

Pokora a povýšení jsou v ní současně přítomny. Pokora, protože se cítí být nehodná stát se Matkou Páně, neboť složila slib čistoty; povýšení, protože Bůh shlédl na poníženost své služebnice a ještě jednou stvořil svět z Ničeho.

Být požehnaný je veliké štěstí. Maria měla všechno, co může učinit člověka opravdu šťastným. Protože ke štěstí jsou potřebné tři věci: mít vše, co si člověk přeje; mít to ve společnosti osoby, kterou z celého srdce milujeme; mít jistotu, že to všechno máme bez jakéhokoliv hříchu. Maria všechny tyto tři podmínky splňovala.

Kdyby její božský Syn nechtěl, aby jeho Matka byla uctívána tam, kde se klanějí jemu, nikdy by nedopustil, aby se naplnila její prorocká slova. Odsunul by štětce umělců tiše stranou, rtům básníků by poručil mlčet a dal by strnout našim prstům při modlitbě růžence. Jak rychle se zapomíná na velké muže a ženy a jak málo jmen utkví opravdu v paměti! Potřebujeme k tomu průvodce, abychom identifikovali mrtvé ve Westminsterském opatství. Je jen málo lidí, kteří znají hrdiny, podle kterých jsou pojmenovány ulice. Ale je zde Maria, mladá a bezvýznamná dívka ze vzdálené provincie Římské říše: dívka, která prohlásila, že zákon zapomenutí je u ní prolomen, a prorokuje to dříve, než bylo napsáno jediné evangelium, ještě dříve, než Boží Syn spatřil světlo světa.

Jeho milosrdenství trvá od pokolení do pokolení k těm, kteří se ho bojí. Vykonává moc svým ramenem, rozptyluje ty, kteří jsou vsrdci pyšní. Mocné sesazuje ztrůnu a ponížené povyšuje. Hladové sytí dobrými věcmi a bohaté propouští sprázdnou. Ujal se svého služebníka Izraele, jak slíbil Abrahámovi a jeho potomkům. (Lk 1,50–55) Tato část Magnificat je nejrevolučnější dokument, jaký byl kdy napsán, tisíckrát revolučnější než všechno, co napsal například Karel Marx. I proto může být zajímavé srovnat Mariinu revoluci s programem Marxova komunismu.

Čtěte ZDE: Obrácení národa během okamžiku: Jeden z největších zázraků dějin. Obraz, jemuž bije srdce. Co se stalo v Mexiku před půl tisíciletím? Vědecký výzkum selhává. Dožijeme se ještě něčeho podobného?

Filosofie revoluce

Maria: Maria začíná duší a Bohem. Má duše velebí Pána a můj duch plesá v Bohu, mém Spasiteli. Celý vesmír se točí kolem dvou skutečností: snahy duše o nesmírné štěstí, které může dát jedině Bůh.

Marx: Marx zakončil první ze svých knih slovy: „Nenávidím všechny bohy.“ V komunismu existuje jen hmota vybavená svými vlastními protiklady, které vyvolávají veškerý pohyb. Protože existuje jen hmota, žádná duše není. Pojem, že člověk má cenu, se zakládá na „křesťanské iluzi, že člověk má duši“, jak říká Marx. Žádný Bůh není, protože vírou v Boha se člověk sám sobě odcizuje a někdo mimo něj ho činí poddaným. Neexistuje Bůh, jen lidé. „Náboženství je opium lidstva.“

Budoucnost náboženství

Maria: Budou mě blahoslavit všechna pokolení. Maria bude výjimkou v zákoně zapomínání, protože Pán dějin chtěl, aby byla uctívána po všechna staletí. Dějiny určuje Boží Prozřetelnost. Pokrok a úpadek civilizace začíná mravním řádem lidského života. Mír je klid řádu a řád předpokládá spravedlnost vůči Bohu a vůči bližnímu. Mír je zmařen, jestliže člověk hledá jen své vlastní zájmy a zapomíná na lásku k Bohu a k bližním.

Marx: Dějiny jsou určeny dialekticky. O pokroku a úpadku civilizace nerozhoduje ani Bůh, ani způsob, jak lidé žijí, nýbrž zákon třídního boje, který bude trvat, dokud nepřijde komunismus k moci a nepřestanou existovat třídy. Budoucnost je určena také hmotou. Současné i budoucí generace mohou vyhlížet vzdálenou budoucnost, kdy budou tančit na hrobech svých předků. Některé třídy jsou určeny k tomu, aby byly hořícími hranicemi, které svítí budoucím pokolením, zatímco zvedají pěsti nad Leninovou mrtvolou.

Strach a náboženství

Maria: Jeho milosrdenství trvá od pokolení do pokolení k těm, kteří se ho bojí. Strach zde je dětská bázeň, která brání způsobit zármutek tomu, koho milujeme. Bázeň syna před něžným otcem je bázeň křesťanů před Kristem.

Marx: Komunismus je zbudován nikoliv na dětském strachu, ale na strachu otrockém, je to strach, jaký má otrok z tyrana a dělník z diktátora. Strach, který vytváří revoluce, je strach z moci a nikoliv neuróza zrozená z lásky. Revoluce, která bourá dětskou lásku k Bohu, končí vždy poddanským strachem před člověkem.

Technika a revoluce

Maria i Marx si přejí povznesení chudých a pokoření pyšných, rozdělení statků sociálně vyděděným, ale provádějí to zcela odlišným způsobem.

Maria: Násilí je nutné: Boží království trpí násilí. Ale násilí se musí obrátit proti vlastnímu já, proti sebelásce, proti závisti, proti vlastní žádostivosti a pýše.

Tasený meč je třeba obrátit dovnitř, abychom se osvobodili ode všeho, čím u bližních pohrdáme.

Rozdělení bohatství, které dbá o blaho chudých, je inspirováno křesťanskou láskou, jakou milujeme Boha a bližní.

Člověk nemá co ztratit kromě pout hříchů, která zatemňují jeho rozum a oslabují jeho vůli. Tím, že se skrze zásluhy Ježíše Krista osvobozuje od svých hříchů, stává se Božím dítětem, dědicem nebe, který se i uprostřed zkoušek těší z pokoje a nachází poslední a konečnou extázi lásky v nebi.

Marx: Násilí je nutné. Ale násilí musí být obráceno proti druhým, kteří něco vlastní, kteří věří v Boha a v demokracii. Egoismus musí být oděn jako sociální spravedlnost.

Tasený meč musí být zaměřen navenek, aby osvobodil společnost ode všech, kteří odmítají revoluci nenávisti.

Rozdělení bohatství se uskutečňuje skrze násilnou konfiskaci a přesun kořisti a uloupeného jmění z jedné kapsy do druhé.

Člověk nemá co ztratit kromě pout, která ho vážou k Bohu a k majetku. Díky ateismu a socialismu bude člověk opět přiveden sám k sobě jako k pravému bohu.

O FULTONU SHEENOVI čtěte ZDE: Tolerance: lhostejnost ke zlu, omylu a hříchu? Strach z poctivého myšlení a láska k novotám jsou naší pastí. Stavme na cihlách, ne na slámě! Mons. Fulton Sheen naléhavě promlouvá k nám a naší době

Svět miluje Marii

Je pozoruhodné, jak Maria začíná Magnificat osobním zážitkem a hned přechází k tomu, že se ztotožňuje s celým lidským rodem. Dívá se dopředu a vidí, co způsobí narození jejího Syna na celém světě, jak se zlepší všechny lidské podmínky, budou osvobozeni utlačovaní, hladoví nasyceni a bezmocní osvobozeni.

Když vyslovila tato slova, její Syn se ještě nenarodil – i když by se podle radosti jejího zpěvu mohlo zdát, že již spočívá v její náruči. Nepředpovídá zde slepou revoluci materialistických sil, nýbrž zpívá píseň čisté víry o něčem, co jistě nastane, protože to způsobí Bůh.

Existuje vnitřní protiklad mezi její revolucí a každou jinou, protože její se zakládá na pravé lidské přirozenosti. Ta je založena na existenci tak nesmírné touhy, že každé srdce musí toužit po svém uspokojení. Šťastni jsou ti, kteří se zbavují pýchy a sobectví a kteří jsou nasyceni ve svém duchovním hladu, kteří včas odhalují, že jsou nazí, chudí a slepí, a touží po tom, odít se šatem milosti, který nabízí Mariin Syn.

Zdroj.

Tagy článku