Jak vypadal osud dnes dospělého Oboneta Ubamy? Jeho matka se v 70. letech při studiích v Kyjevě seznámila s africkým studentem, za kterého se následně i provdala. Do vlasti se však vrátila pouze matka se synem, protože jejího manžela do republiky nepustili. Následně nedokázala vycestovat ani ona… Manželství skončilo rozvodem.

Prvním velkým tématem rozhovoru byl otec Oboneta Ubamy, kterého syn poznal až 15 letech, kdy otec už byl důležitým důstojníkem a králem. Jak ho syn viděl?

„Byl policejním prezidentem zóny tří nigerijských států, rozsáhlého území se zhruba patnácti miliony lidí. Zároveň patřil mezi annangské krále, v kmeni měl titul otuekong. Systém těchto titulů není snadné vysvětlit, v 350 nigerijských kmenech jsou králů tisíce. Obecně platí, že jakmile v Nigérii potkáte někoho s červeným fezem, který bude mimochodem v devadesáti procentech z Tonaku Nový Jičín, pak jde o velmože. Generál byl strašně drsný. V celé Nigérii byl jediným docentem práv, takže měl obrovský respekt. Než nastoupil k policii, bojoval v občanské válce. Byl to tvrdý, ostřílený chlap. Kdykoli byl problém s ozbrojenými milicemi nebo gangy, posílali tam generála Ubama, aby to vyčistil. Jako děti jsme ho absolutně zbožňovali,“ říká Ubama v rozhovoru.

Oboneta Ubama se vyjádřil i k nepřátelům svého otce. Říká, že jich bylo strašně moc. Ale podle něj zároveň měl i hodně i vlivných přátel. Když byl zrovna doma v Ikotu, před branou rezidence stála každé ráno stometrová fronta, lidi čekali, až vstane. V šest hodin začal přijímat a řešit problémy druhých: „Můj syn je věčně opilý, nenechá si to vymluvit!“ „Moje dcera je ve třeťáku na vysoké, nemá peníze.“ „Budeme se brát, chtěli bychom si otevřít obchůdek, potřebovali bychom něco na rozjezd.“ S tím vším podle syna obyčejným lidem pomáhal třeba až do půlnoci.

Další zajímavým tématem je to, jak se dostal do Nigérie…

„Nejdřív bylo jasné jen to, že pojedu na pohřeb. Z tátovy poslední vůle vzešlo, že ustanovuje správní radu, která bude dočasně pečovat o hmotné statky rodiny, než moji sourozenci dosáhnou dospělosti. Rada se měla postarat, aby dostudovali. Jenže bratři a sestry mě po nějaké době začali bombardovat zoufalými e-maily, že jim rada přestala platit školné a že nemají ani na jídlo. Přestože táta za svého života postavil obrovská sídla, oni teď žili v šílené díře na předměstí Lagosu. Rada to prostě systematicky rozkrádala a jim nedala nic,“ měl obavy.

V rozhovoru uvádí, že věděl, kdyby nad tím přivřel oči, tak by to nějak dopadlo. Ale vědomí, že něco takového by mu neprominuli ani oni, znamenalo, že by si to neprominul ani on sám. Říká, že mi bylo už skoro třicet, zkrátka ne sice úplně vyzrálý, přesto hotový chlap. A podle něj, když jste jediný, kdo může pomoct, tak prostě musíte. Po tátově smrti mu i tak trvalo deset měsíců, než se rozhoupal. Najednou prý bylo jasné, že se slečnou, se kterou v Česku žil, se neožení. Že prací, kterou vystudoval, se živit nebude. Místo toho všechno prodal a odletěl do Nigérie. Se všemi přerušil kontakt, jelikož tušil, že to nebude příjemné a že kdyby to v jednom kuse řešil s kámoši přes e-mail, při první možné příležitosti by se vrátil zpátky. Když přistával v Lagosu, z hotovosti rodiny prý už nezbývalo vůbec nic. A on si říkal: „Buď to tady dám, nebo se nade mnou zavře voda.“

A jaké těžké chvíle v Nigérii zažil, co bylo nejtěžší?

„Nejtěžší. Z hodně věcí jsem měl respekt, z jiných strach. Musel jsem to krok za krokem zvládnout. S radou jsem si po nějaké době poradil právní cestou, větší problém byl rozjet ekonomiku rodiny. Jelikož nezbyly peníze, bylo třeba vygenerovat zisk z nemovitostí, které jsme dokázali uhájit. Do toho jsem musel neustále dávat najevo, že to já jsem akpan, hlava rodiny. Vždyť otec měl čtyři manželky, se dvěma z nich žil polygamně, kdekdo si činil všelijaké nároky. Zůstali po něm i sourozenci, k tomu různí kamarádíčci. Bublalo to tam, vřelo, vypadalo to pro mě dost nebezpečně. Jeden po druhém to zkusil, já je musel dostávat na místo, kam patří. To zabralo dalších šest let. Pro mě by bylo samozřejmě lákavé odjet odtamtud už dřív, jenže mi bylo zároveň jasné, že když ještě nějakou dobu nezůstanu, rodina brzy spadne tam, kde už byla,“ odpověděl.

Dalším pro Čechy zajímavým tématem je vúdú. Ubama v rozhovoru řekl, že na vlastní oči viděl, co vúdú dokáže.

„Tamní formu vúdú. Snad mě nebudete mít za úplného blázna, já ale v nigerijské společnosti viděl jeho reálné dopady. Někomu třeba předpověděli, že do měsíce umře. A taky že jo. Jinému se dá amulet džudžu pod postel nebo do auta a vy vidíte, že ten člověk opravdu chřadne před očima,“ uvádí.

Osobně prý viděl, jak byla během roku a půl podobným způsobem zdecimovaná celá rodina. Můžete být ateista, tohle na vás ale podle něj však udělá dojem. Spiritualita je údajně v Nigérii fakt fascinující. Všechno má nějaký skrytý význam. Jeden rádce mu například poradil, že když jede do Evropy a chce od svého domu odstrašit zloděje, má na bránu přivázat červenou stužku. Lidé si sami kolem toho rozjedou takový příběh, že se nikdo neodváží ani přiblížit. Mluvíme tady o zemi, ve které jsou věčně problémy s elektrickým proudem a čas běží úplně jinak. V takových podmínkách se vám podle něj rozjedou i úplně netušené instinkty.

„Když jsem odtamtud odjížděl, měl jsem schopnost předvídat, co se stane za pár minut. Lidé, kteří v Nigérii žijí celý život, tohle umějí i v horizontu dnů. Víte, já taky býval ateistický cynik. Pak jsem ale roku 2008 onemocněl těžkou malárií a tyfem, pár měsíců balancoval mezi životem a smrtí. A jediné, co mě opravdu drželo nad vodou, byla víra, že to dobře dopadne. Vojáci v první světové válce po tříhodinovém bombardování říkali, že během těch nejtěžších chvil našli Boha. Přesně to se stalo i mně,“ uzavřel téma vúdú Obonet Ubama.

Dnes Obonet Ubama žije ve Španělsku, kde pro ostatní není ani černý, ani bílý. Sám říká, že prošel pekelnou branou, aby se dostal do ráje. Podle svých slov začal být šťastný.