Už tedy dlouho nejsem v reálné politice, ale vzpomínám si, jsme kdysi jednou jen jako senátorský klub ČSSD kamsi dojeli a zazněla hymna České republiky, byť všichni věděli, že jsme jenom část byť tehdy nikoliv ještě nepatrná českého Senátu.

Názory Tomáše Petříčka jsou názory radikálně opoziční pravicové TOP 09. Jsou fanaticky protiruské, fanaticky podporovaly krvavý a polofašistický majdan, podporují veškerou jestřábí politiku těch ortodoxních militantních západních sil.

Vzpomeňme si, s jakým nadšením jel hned v prvních dnech svého ministrování na Ukrajinu, aby podpořil Porošenka či rezortního kolegu Klimkova v jejich „spravedlivém boji“ proti ruské agresi. Mnozí včetně mě ho varovali, že je idiotismus jet podporovat někoho, kdo evidentně musí být poražen, protože jeho politika byla pro Ukrajinu zhoubná.

Petříček není starý člověk, dokonce vypadá jako trochu přihlouplý lehce přerostlý jeliman, ale myšlenkově je to studenoválečník někdy z období kolem Karibské krize, stojící ovšem pevně na pozicích boje za zničení Sovětského svazu a komunismu.

Je principiálně vždy mimo mísu a člověk má jistotu, že když vypustí nějakou myšlenku, určitě je chybná.

Možná mně to ušlo. Ale snad se v roce 1989 rozhodlo, že budeme bojovat svobodnou společnost, ale jak správně říká kardinál Duka, svobodnou, ne podle diktátu liberální demokracie, protože to v Ústavě není – a já jsem pamětníkem toho, jak jsme ji přijímali na ústavněprávním výboru, který týden zasedal v Lánech v posledních týdnech roku 1991.

Není rozhodně nikde zakázáno navštěvovat jakoukoliv zemi, pokud to nazakazují předpisy České republiky. A stejně tak není ani Ústavou ani zákonem zakázáno, aby zákonodárce dle své úvahy si získával podklady a poznatky pro svou činnost.

Tak jako zákonodárci z mnohých zemích Evropy cítí potřebu na vlastní oči se seznámit, jaké je utrpení obyvatel Doněcka či Luhanska, na které po pět let útočí ukrajinská vojska a kterým ukrajinská vláda už po pět let odmítá poskytovat důchody či sociální zabezpečení, měl tu potřebu i poslanec Ondráček.

Poslanec Ondráček rozhodně není podřízeným ministra zahraničních věcí Tomáše Petříčka a rozhodně nemusí dbát jeho pokynů. Bylo by to i popření parlamentní demokracie.

Ondráček ovšem stojí spíše na straně budoucnosti, protože momentálně už i zvláštní velvyslanec pro Ukrajinu Kurt Volker náhle obrátil a tlačí na Zelenského, aby bezodkladně plnil Minské dohody, zejména při stanovení samostatného statutu Doněcka a Luhanska, stejně jako navázal dialog s oběma separátními republikami. A Zdeněk Ondráček zcela v tomto duchu se těmito otázkami zabývá. Zdeněk Ondráček na rozdíl od Tomáše Petříčka jistě sleduje, co se děje v zahraniční politice, a jistě zaznamenal, že americká strana, která po trelefonátu Trumpa s Putinem otočila a žádá naposledy prostřednictvím náhle se trvale culícího rozšafného strýčka Pompea už ne „agresivní“ Rusko (kdo by takovou hrůzu vypustil z úst), ale partnerské, byť složité Rusko, aby napomohlo spolupráci se separátními republikami a Ukrajinou.

To jen Tomáš Petříček, který zřejmě ani nečte noviny, nechápe, že v širším slova smyslu Zdeněk Ondráček začal to, co nově odpovídá „euroatlanticko-ruskému společnému zájmu“.

Ještěže nás Zdeněk Ondráček zachraňuje… A Petříček by si měl urychleně doplnit informace. Zatím dělá ostudu jenom on, ultraliberální bolševik zvlášť fundamentalistického typu. Zahraniční politice vůbec nerozumí. Jen trvale opakuje pár hesel o hodnotách, jednotě, lidských právech a samozřejmě hybridních hrozbách a agresi Ruska.