„Chceme, aby státní orgány respektovaly ústavu a ústavní soud a nejednaly pouze v zájmu svém či vybraných jedinců, ale v zájmu nás všech. Stejně tak, jako my respektujeme výsledek demokratických voleb.“ (Luboš Louženský, organizátor)

„Stydím se za svého premiéra.“ (nápis na transparentu)

„Tady ti řepka nepokvete.“ (nápis na transparentu)

„Justice! […] Nejsme slepí! (nápis na transparentu)

Organizátoři prý nechtějí rozdělenou společnost. Nepřejí si šíření dezinformací. Nepřejí si korupci. Nechtějí totalitu a oligarchii u moci. Především si nepřejí na ministerském postu Marii Benešovou. Také by uvítali, kdyby se prezident ČR choval více státotvorně a aby lépe reprezentoval. Za garanta výše uvedených principů považují Senát. Tyto body zformuloval za organizační tým Luboš Louženský. Za tyto body vyšli studenti skandovat na více místech ČR. 

Reportér Sputniku si zašel na místo možná nejprestižnější, před svatostánek umění – před pražské Rudolfinum. Zde se sešel sice nevelký, ale organizovaný hlouček studentů. Jelikož měli někteří placky hnutí Milion chvilek pro demokracii a i jejich letáky, je jasné, že se jedná o přesah hnutí do řad náctiletých. Pokud hnutí zasahuje různé věkové skupiny a funguje na principu letadla „příště si s sebou na demonstraci vezměte tři své známé“, chování takovéto masy lidí může v určitou chvíli opravdu ovlivnit politiku, a to významně. V roce 1989 bylo na Albertově zhruba 20 000 lidí. Asi dva tisíce se staly terčem „pendrekiády“. Stačilo to na změnu režimu v ČSSR. Milion chvilek je schopno sešikovat již tisíce lidí. Se studenty musí ještě přidat…

Zneužití „Palachova světla“ v boji s novodobou totalitou, která se v ČR dle Louženského opírá o „lži, dezinformace a polopravdy?“ Louženský řekl, že „jsme připraveni tuto zemi bránit“. Platí i nadále, že mají studenti „holé ruce“ (1989)? Ono totiž žádné policejní pendreky nebylo široko daleko vidět. Na akcích hnutí Milion chvilek totiž policisté většinou postávají vždy „opodál“…nepřekáží.

Mítink otevřel ze schodů Rudolfina Luboš Louženský, jeden z organizátorů: „Milé studentky, milí studenti, mladí a vy všichni další, kterým není jedno, co se kolem nás děje…“ Louženský začal pěkně zostra. Za vzor všem dal Jana Palacha. Citoval Palachův výrok o zlu, resp. že každý musí proti zlu bojovat přesně takovým způsobem, na který stačí. Louženský připomněl, že se Palach krátce před tímto svým výrokem upálil, aby probral společnost z letargie. „Aby tímto skutkem zažehl pochodeň naděje.“ Člověka až zamrazilo, když mladý aktivita zahlásil: „Nechceme nechat stav věcí dospět do takového bodu, kdy by bylo nutné takových činů (sebeupálení, pozn.).“ Podotýkáme, že takovéto věty měli slyšet mladí…

Mluvčí Louženský ve svém projevu nepřímo přirovnal Babiše k „vůdci“. Všichni ti ústavní činitelé, kteří mu slouží, porušují svůj slib senátora či poslance, že budou pracovat v zájmu lidu…

Mluvčí kritizoval oligarchy u moci a mlčící dav. Který možná mlčí, protože chce svůj podíl z rozkrádání státu. Jak ale chápat větu, že (zkracujeme): „jsme jako Davidové, jako Donkichoti, kdy Goliáš je neurčitý…“ Jde tedy ještě o konkrétního Babiše? Louženský dále říká, ptá se: „… máme čekat stejně jako studenti, kteří šli v roce 1948 na Hrad z posledních sil bojovat za demokracii? Když nebyli prezidentem vyslyšeni. Co by se asi tak stalo dnes, kdybychom šli na Hrad orodovat jako studenti za demokracii, ústavu a spravedlnost? Byli bychom vyslyšeni? Nebo by nás nějaká ovce s posměchem vyhnala? […] máme čekat na spasitele? Máme čekat, až si premiér udělá z justice poslušného pejska? Máme čekat, až si prezident udělá z ústavy toaleťák?… NE! (studenti reagují tak, že pískají a smějí se) Jsme hrdí studenti!“ 

Krátce po revoluci 1989 sami studenti začali hlásat heslo „ukradená revoluce“. Pokud se dnešní mluvčí snažili navodit atmosféru, že se dějiny opakují (viz transparent „1989…1945“), není vyloučeno, že třeba za rok uslyšíme ono oprášené staronové heslo o „ukradené revoluci“ zas…

„Znásilnění demokracie! Andrej Babiš a spol.“ (nápis na transparentu)

„Všichni na Václavák! Milion chvilek [žádá] demisi!” (nápis na transparentu)

„Tohle už tu jednou bylo! Domov můj?“ (nápis na transparentu)

Je velice příznačné, že na dnešní studentskou akci upozornilo hnutí Milion chvilek pro demokracii ústy svých hlavních představitelů na posledním masovém mítinku, který se konal 13. 5. 2019 na Staroměstském náměstí. Jedná se tedy o systémově pojatou událost, která se koná na mnoha místech ČR a která může mít dalekosáhlé důsledky. 

Podle ČTK se dnešní akce v Praze zúčastnily cca dvě stovky studentů. Zdroj uvádí, že se podobné akce konaly také v Hradci Králové, Ostravě či Pardubicích. Organizátoři pozvali na velkou akci na Václavském náměstí, která se má konat v úterý, z iniciativy hnutí Milion chvilek pro demokracii studenty, a všichni nelhostejní by dle organizátorů měli požadovat po vládě, aby současná vláda ČR znovu požádala o důvěru. 

„1989…1945“ (nápis na transparentu)

Z dalších studentských řečníků: Lukáš Hulínský citoval filozofa Senecu „hlas lidu je posvátný“ a Lao-c' „moudrý muž naslouchá svému lidu“. Hulínský tím dle svých slov reagoval na výroky Babiše, že akce Milion chvilek je předvolební kampaní a divadlem. Hulínský soudí, že Babiš je v situaci, kdy už nemůže ani reagovat jinak. Hovořili také Benjamin Roll či Bronislav Poul či zástupci dorazivších středních a vysokých škol. 

Roll vyjmenoval historické osobnosti, které se nebály postavit za historickou spravedlnost. Dnešní politici prý mezi takovéto osobnosti nepatří. Uvedl, že i menšina má hlas, který nesmí být opomíjen. Reportér Sputniku má však v živé paměti názor Radkina Honzáka, který na mítinku Milion Chvilek pro demokracii nedávno řekl, že „musíme bojovat proti většinovému názoru“. Bronislav Poul doplnil, že bychom neměli trapně snášet tu realitu, kde právní stát je pouhou iluzí…

Možná nejde o Babiše ani o Benešovou, ale o výměnu generací. Jde o to, že Babiš s Benešovou jsou staří…

Zeptali jsme se na názor bývalého prezidentského kandidáta Petra Hanniga, co si myslí o současné aktivitě studentů. Petr Hannig to shrnul tak, že se dnes hraje o to, aby staří odešli a byli nahrazeni mladými. Že to silně připomíná 50. léta socialistického realismu, kdy se mladí tloukli do prsou a říkali – my mladí komunisté. Hannig se domnívá, že stáří se nenosí a musí pryč. Typickým příkladem je návrh pirátů, jak říká Petr Hannig, aby staří řidiči po dosažení i menšího počtu přestupků, byli nemilosrdně vylučováni ze silničního provozu. Bývalý prezidentský kandidát a současný kandidát v květnových volbách do parlamentu EU za Rozumné v tom nevidí nic jiného než účel svého druhu.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce