Jakým dědečkem byl Tito? Něžným nebo náročným?

Nebyl náročný, byl pro nás ale autoritou, a proto, abychom mu vyhověli, aby byl s námi spokojen a neměl starosti, jsme ho poslouchali a dávali jsme pozor na své chování. Poskytoval nám svobodu volby. Mohl nám také dát nějakou radu, když to pokládal za nutné. Chtěl ale, abychom byli samostatní, abychom měli vlastní názory a plnili svá vlastní přání. Jen jim dával určitý směr.

Byl velmi něžný, i když na nás neměl moc času. A pak, když jsme šli do školy, také jsme měli méně času na kontakty s ním. Naše schůzky s ním, čas, který jsme trávili spolu, to bylo velmi „kvalitní“. Když jsme byli spolu, skutečně se nám věnoval. Mluvil s námi a hrál. Na tyto schůzky mám ty nejdražší vzpomínky.

Vy a váš bratr Joška (Joška Broz) jste známi svou skromností. Mohou se také příbuzní současných politiků pochlubit touto vlastností?

Ale za prvé musím říci, že osobně tyto lidi neznám. Avšak z toho, co slyším nebo vidím v nějakých médiích, mohu učinit závěr, že žijí docela jiným životem. Mají více privilegií a materiálních možností. Zdá se mi, že dnes přijímají lidé politiky a jejich rodiny zcela jinak. A materiální stránka života nabyla dnes mimořádného významu. Je velký rozdíl mezi dětmi nynějších politiků a námi.

Jaké novinářské kachny o vašem dědečkovi vás nejvíce štvou? V poslední době se například hodně píše o „falešném Titovi“.

Psali o něm tolik hrozných věcí, tolik bylo insinuací, lží a výmyslů… Leckdo říká, že prý nemáme svobodu slova nebo svobodu tisku. Ve skutečnosti ale mohou lidé psát v podstatě cokoliv a jakkoliv, aniž by si všímali toho, že to může někoho urazit, nebo že to může být lež. O něm se vždy psalo tolik všelijakých ošklivých věcí. Nikdy jsem to ale nesledovala a nečetla jsem tyto knihy.

I když ano, jsme s Joškou (Josip Joška Broz, bratr Zlaticy a Titův vnuk) se skutečně soudili s Todorovičem (Marko Todorovič, autor knihy o Josipu Brozi Titovi Hochštapler vydané v roce 2014). Protože náš advokát v ní napočítal přes tisíc lživých tvrzení. Poslyšte, přece není možné psát historickou knihu s tezemi jako „kdesi se psalo“, „mohli jsme slyšet“, „všude se mluvilo“, atd. Nejsou to historická fakta, nejsou to historické údaje. Ale ničeho jsme tím nedosáhli. Byla tehdy tendence k tomu, aby byl maximálně snížen význam osobnosti Tita, aby byl pošpiněn jeho obraz, a ta tendence se zachovává i nyní. Je to podle mého názoru nekulturní a necivilizované.

Co si myslíte, mohl by Tito urovnat dnešní konflikty na Balkánu?

No co vám mohu říci. Vždyť to nějakým způsobem řešil, když byl u moci. Problémy sice byly, držel je ale nějak pod kontrolou. A národy bývalé Jugoslávie skutečně žily v míru, bratrství a jednotě, ať už to dnes lidé jakkoli ironizují. Takže si myslím, že by mohl i nadále, jak se říká, držet všechno ve svých rukou, aby se země rozvíjela.

Co se týče Kosova – to Kosovo bylo i za jeho života, a za jeho vlády tam nebyl takový neklid. Myslím si, že by našel možnost tu situaci nějak uvolnit v duchu bývalé Jugoslávie, i když by se možná tento duch časem nějak změnil.

Jaký vztah měl Tito k Rusku? Část svého mládí strávil přece v Omsku…

Měl Rusko rád. A vážil si ho. Strávil tam několik let. Babička Pelageja byla Ruska (Pelageja Bělousovová, první Titova manželka, vzali se v Omsku, ze čtyř společných dětí zůstal naživu jen jeden syn Žarko). V roce 1948 (když došlo k roztržce mezi SSSR a SFRJ a Stalin obvinil Tita z antisovětské politiky, oportunismu a revize marxismu-leninismu) babička jednou doma řekla, že se stydí, že je Ruska. Byla právě zveřejněna zpráva Kominformbyra. Dědeček se trochu rozzlobil a požádal, aby už více nic podobného neslyšel, protože jedna věc je národ a jiná věc je moc. Odlišoval tyto dvě kategorie. Rusy měl rád.

Byl to člověk, který prostě chtěl mír na celém světě, mírumilovné soužití národů. A pro nás byl milovaným dědečkem, který nám dával tolik lásky a věnoval nám tolik svého času, kolik jen mohl. V průběhu 31 let mého života, dokud byl s námi, byl pro mě velmi důležitým člověkem.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce