Začneme ze široka. Víte, že Česká národní banka loni prodělala skoro 27 miliard korun? A víte proč? Protože nás kdysi okradli naši spojenci. Jeví se vám to jako blábol? Jen si počkejte na vysvětlení. Určitě vás překvapí, i když nejde o neznámý příběh. Hovoří se o něm se studem, protože ukazuje, že malé státy budou vždy pro Západ druhořadí spojenci, které není hřích doslova okrást.

Než začneme, rádi bychom upozornili kritiky, kteří nás rádi obviňují z manipulací a nepravdivých informací. Zdrojem pro náš článek posloužil pořad České televize Historie.cs, a především kniha novináře Stanislava Motla „Kam zmizel zlatý poklad republiky“. To je dostačující záruka pravdivosti, ne?

Československý zlatý poklad. Zní to, jako by první republika byla pohádkovým královstvím. Nebyla. Měla ale šikovné lidi, kteří dokázali z malého odštěpku Rakouska-Uherska udělat průmyslovou mocnost. Praha si dokázala vytvořit solidní zásoby zlata. Před 2. světovou válkou dosáhla jejich hodnota téměř 100 tun. To nebylo vůbec zanedbatelné bohatství. Například Norsko v roce 1940 mělo 80 tun zlatých zásob, fašistická Itálie 122 tun.

Když se mračna nad Československem koncem třicátých let začala stahovat, vláda se rozhodla část pokladu vyvézt do zahraničí. Naivně si českoslovenští politici mysleli, že u spojenců může přečkat naše zlato sebehorší časy. Naivně. Do Velké Británie tak bylo tajně převezeno zhruba 50 tun našeho zlata.

Přišel tragický 15. březen 1939. Republiku obsadila nacistická vojska. Zlato, které Němci našli, okamžitě deponovali do Říšské banky. Pak dostali zálusk na náš zlatý kov schovaný v zahraničí. Nacisté přikázali úředníkům Československé státní banky napsat oficiální žádost do Velké Británie, aby vydala zpět do okupované země vyvezené zlato. Stalo se něco neuvěřitelného! Po mnichovské zradě přišla zrada další. Londýn opravdu předal nacistům 23 tun československého zlata!

Hitler rozjel svou ďábelskou válečnou mašinérii po celé Evropě. Čechoslováci se do bojů aktivně zapojili, aby osvobodili svou vlast a bránili své sousedy a spojence. V Londýně mezi tím vznikla československá exilová vláda. Maluje se obrázek, že Britové pomáhali Čechoslovákům politicky i zbraněmi. Ano, pomáhali nám, ale my jsme za to museli zaplatit. Britská vláda československému exilu poskytla úvěr ve výši 7,5 milionu liber. Ručilo se našim zlatem. To bylo ale v roce 1940 odvezeno do Kanady a tam se prodalo. „Chci věřit tomu, že to zlato pomohlo k nákupu zbraní proti Německu a ne nějakým vysokým bankovním kruhům ke spekulacím,“ řekl na jednom ze svých vystoupení Stanislav Motl. I my bychom rádi věřili.

Po válce část zlatého pokladu našli v Bavorsku Američané, kteří ho vzali, diplomaticky řečeno, do úschovy. V roce 1946 Československo oficiálně požádalo o nahrazení ztráty 45 tun měnového zlata, přičemž komise západních spojenců naše nároky shledala za oprávněné. Praha dostala zpět jen šest tun. Pak došlo v roce 1948 k Vítěznému únoru. Dřívější spojenci další vyplácení zastavili.

Přetahování o naše zlato trvalo skoro 40 let. Aby ho Praha dostala zpět, musela Spojeným státům zaplatit všechny jejich nároky, které vyplývaly ze znárodnění a konfiskačních opatření jak po roce 1945, tak po únoru 1948. Velké Británii jsme navíc ještě museli zaplatit „dluh“ za fungování československé exilové vlády a ozbrojených jednotek během 2. světové války. Za to jsme dostali zpět 18 tun zlata.

Ano, počítáte správně. Z přiznaných nároků na 45 tun zlata Československo po dlouhých tahanicích dostalo 24 tun.

Jak je na tom český zlatý poklad dnes? Nijak. Máme jen asi 9 tun zlatých zásob. Česko ve druhé polovině 90. let, zrovna v období, kdy jeho cena byla minimální, skoro všechno zlato prodalo. Získané prostředky se investovaly do ciziny. Hned v prvním odstavci jste se mohli dozvědět, jak úspěšný to byl krok. Nebyl.

Pravdivost celé historie potvrzuje v komentáři Leo Luzar, člen Hospodářského výboru Poslanecké sněmovny a poslanec za KSČM. „Pro mě je ale nepředstavitelné, že přes 26 tun si vzali Britové za to, že naši vojáci bojovali i za Velkou Británii, tedy jako kompenzaci za výstroj a výzbroj našich vojáků a letců na Západě. Platili jsme za šňůrky do bagančat i spodky, platili jsme i za výstroj těch vojáků, kteří padli. A aby toho nebylo málo, přes 23 tun vydali Britové z banky pro mezinárodní platby v Basileji. Hitler se mohl radovat a prý se za to Churchill styděl, ale i tak se na tomto faktu nic nemění. Dalších 15 tun využili nacisté pro obchodování se strategickými surovinami. Po roce 1945 bylo v analýze Dr. Chmela konstatováno, že výše měnových ztrát představovala 135,5 miliard korun a po připočtení ztrát na židovském majetku, v průmyslu, zemědělství apod. činila celková ztráta 456,3 miliard korun. Zajímavým poznatkem pro mě je i fakt, že na základě Postupimské dohody nám mělo Německo zaplatit válečné reparace, které jsme však dodnes nedostali a zřejmě ani nedostaneme, i když jsou nepromlčitelné. Bohužel český zlatý poklad mizí i nadále, byť současný trend ostatních zemí je zcela opačný, protože vlastnictví drahých kovů v rámci země podporuje finanční stabilitu. Největší ránu pak dostal v letech 1997 a 1998, kdy bylo téměř šest desítek tun prodáno kamsi do Švýcarska či Německa,“ říká známý politik.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce