Nejdříve promluvil pro iDnes.cz o svém působení v Rusku.

„Těžko říct, ale tehdy to sedlo. Když jsem šel v roce 2005 do Ruska a přišel na trénink ve Voskresensku, myslel jsem, že to jsou kluci z krajského přeboru. Všichni měli dvacet kilo nadváhu, ale začalo se pracovat. Mojí myšlenkou je, že cestou je tvrdá práce. V Rusku jsem zjistil, že hráči tam jsou zvyklí na dřinu, ale chyběla jim. Pořádně mě ale v Rusku začali brát až ve Spartaku Moskva, předtím to bylo takové opatrné,“ řekl.

Podle jeho slov Rusové neměli v Čechy nikdy moc důvěru.

„Mysleli si, že jim chceme něco sebrat a pořád vymýšlíme něco proti nim. Poznával jsem to sám, když jsem třeba chtěl vyměnit hráče, vedení to odkývalo, ale potom mi to zatrhli. Ani vztahy mezi trenéry nebyly dobré, než zjistili, že s nimi dokážu komunikovat, nebo se jim vzepřít. Budoval jsem si respekt a věřím, že mé jméno je zapsané velmi dobře. I pan Tichonov mi předával cenu pro trenéra roku,“ podotkl.

Vyjádřil se také k tomu, jak těžké bylo spojit práci s rodinou. Podle něj to byla nejtěžší část jeho působení v Rusku.

„Změnilo mě jinak. Nejhorší bylo odloučení od rodiny - odcizíte se, naučíte se žít sám. To bylo špatně. Rodina zůstala doma, neměl jsem čas na děti. Jezdil jsem domů po sezoně, dva měsíce se ladilo, aby to fungovalo, ale pak jsem zase zmizel. Jako člověka vás to posílí, učíte se zvládat pády i vzestupy. Svoji práci zvládáte, ale bylo to na úkor zázemí,“ dodal.

Okomentoval také vztahy s ostatními trenéry.

„Není to o tom, že se předvedete, jak vypijete lahev. Musíte se ukázat výsledky, pak je zvykem, že než se hráči po zápase sbalí, pozve se hostující trenér na pohoštění do domácí kabiny. Poznal jsem tak Vorobjeva, Jurzinova, Tichonova nebo Znaroka, se kterým jsem byl ohromný rival. Novináři čekali něco vyostřeného, ale my se po zápase drželi kolem krku a smáli se. Férovost trenérů byla skvělá,“ přiznal.

Zmínil se také o vztazích s hráči, které byly podle něj dobré.

„Hráči byli třeba zvyklí na snídani - párky, vajíčka. Já to trochu změnil, jiná strava, jiný režim, tvrdá práce. Ale zároveň byli za ni odměněni - finančně, ale i volnem nebo pestřejšími tréninky. Myslím, že jsem s hráči problém nikdy neměl. I hvězdy jako Ilja Kovalčuk se dokázaly podřídit,“ uvedl.

Co se týče Kovalčuka, řekl, že ho zná ze Spartaku i Petrohradu.

„Ilja má strašně rád hokej, je technický, chce hrát s pukem, sbírat body. Když je nedělá, znervózní. Začne kolem sebe šířit špatnou atmosféru. Ale když nesežene zastání, srovná se. V Petrohradu se tenkrát trochu nechal unést vedením. Když jsme vystoupali na první místo, vadilo jim, že se vyhrává jenom 1:0. Byla tam averze jednoho člověka z vedení, který využil i Ilju, abych odešel,“ zmínil se.

V neposlední řadě Říha promluvil o funkcionářích a změnách, ke kterým došlo když vzniklo KHL.

„Dřív to tak nebylo. Prvních pět let, co jsem zažil, se trenérům věřilo. Ale vznikla KHL, přibyly peníze, z Ameriky se vraceli hráči do funkcionářských rolí a víc dbali na názor hvězd na ledě. Zdálo se mi, že trenér neznamenal nic a při sebemenší příležitosti ho nějakým způsobem chtěli odstavit. Vytvářeli si místo pro své lidi, a pokud jste neměl člověka, který by se vás zastal, byl to problém. Vlastně v každém klubu jsem byl tak trochu odejit,“ uvedl.

„Kdybych se choval jinak, nebyl bych to já. Nechci ustupovat ze své práce, kluby byly v nějakých problémech, se mnou se to nějak potáhlo nahoru. Klub začal nějakým způsobem reagovat na tréninkový proces - Petrohrad, Spartak nebo i Mytišči. Proč bych měnil něco, čemu věřím, a dělal to jinak jen proto, abych se někomu zavděčil?“ dodal na závěr Říha.