Doporučuji všem přečíst celé odůvodnění: I při podnikání je zaručena svoboda projevu. Obávám se, že pokud Ústavní soud bude v nastaveném trendu pokračovat (nebo již tímto způsobem dlouhodobě koná), pak nám budiž nebe milostivé.

K samotnému případu. Majitel ostravského hotelu na dveřích a na internetu vyvěsil: „S platností od 24. 3. 2014 neubytováváme občany Ruské federace. Důvodem je anexe Krymu. Služby našeho hotelu mohou využít pouze ti občané RF, kteří se podepíší pod prohlášení, ve kterém vyjádří svůj nesouhlas s okupací Krymu, který odporuje všem normám, které by měly platit v 21. století. Váš hotel XY“.

Inspekce uložila hotelu pokutu 50 tisíc korun za porušení zákazu diskriminace spotřebitelů. Krajský soud v Ostravě rozhodnutí zrušil, avšak Nejvyšší správní soud vyhověl stížnosti inspekce. Poté krajský soud rozhodoval znovu a kvalifikoval čin jako diskriminaci, sankci snížil na 5 tisíc a NSS verdikt včetně pokuty potvrdil, napsal server České noviny. Ústavní soud se ale majitele zastal a případ musí znovu otevřít NSS.

Bylo zasaženo do svobody politického projevu hoteliéra. A hostů nikoliv? Aha, jde o Rusy…

„Ústavní soud uzavřel, že napadeným rozhodnutím bylo zasaženo do svobody politického projevu stěžovatele (hoteliéra, pozn. komentátora), jelikož v daném případě byl:

1) důvod omezení poskytování ubytovací služby s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem racionální a nebyl veden žádnými zavrženíhodnými pohnutkami,

2) stěžovatel nevyužil žádný ze zákonem zakázaných či ústavně vymezených podezřelých diskriminačních důvodů,

3) povaha poskytované služby byla taková, že zájemce o ni objektivně neměl problém najít si odpovídající alternativu,

4) zájmy potenciálního spotřebitele, které ‚byly ve hře‘, nebyly existenciální, takže jejich neposkytnutím stěžovatel nemohl nikoho zásadněji ohrozit.“

Takže nezávislý a apolitický, Ústavní soude, analogicky…

Co když hoteliér nebo jiný podnikatel vyvěsí (i s předstihem na internetu samozřejmě), že neobslouží Izraelce, pokud se nepodepíší pod prohlášení, že nesouhlasí s okupací Golanských výšin nebo Palestiny? Že neobslouží Saúdy, pokud se nepodepíší pod prohlášení, že nesouhlasí s intervencí v Jemenu? Že neobslouží Albánce, pokud se nepodepíší pod prohlášení, že nesouhlasí s ukradením Kosova Srbsku? Že neobslouží Američany, pokud se nepodepíší pod prohlášení, že nesouhlasí s intervencemi v Iráku či Sýrii, nebo že se distancují od vyvraždění Indiánů? Že neobslouží občany arabských zemí, kteří se nepodepíší pod prohlášení, že nesouhlasí s kamenováním a džihádem? Že neobslouží Japonce, kteří se nepodepíší, že nesouhlasí s vybíjením velryb?

To všechno jsou případy, kdy podnikatel může vyjadřovat svůj (především politický názor) tak, jak si přeje Ústavní soud. A většina výše zmíněných podmínek navíc „je racionální a není vedena žádnými zavrženíhodnými pohnutkami“ a je založena na relevantních faktech.

Jen to píšu a už se mi z potenciálního řevu neziskovek, pseudohumanistů a všech uvědomělých s žádoucím politickým smýšlením kroutí obrazovka počítače.

Dodám ještě, že jsem pro, ať má podnikatel v rámci svého byznysu volné ruce (pokud nemá monopolní postavení a spotřebitel si na trhu může zvolit jinou variantu). Tedy ať má klidně možnost vybrat si, koho obslouží, případně zda se v jeho podniku bude nebo nebude kouřit – ale bez výjimek.

Diskriminace nebyla iracionální ani svévolná! Korektní politický názor bereme

A několik „perel“, které Ústavní soud ve svém odůvodnění zmiňuje:

„Podnikatel totiž nemusí být politicky neutrální a při výkonu podnikatelské činnosti by nemělo být vyloučeno projevovat svoje politické názory, pokud tak samozřejmě bude činěno korektním způsobem. Politika je totiž věc veřejná a k jejímu provádění nejsou povolány pouze státní instituce a politické strany, nýbrž má o ni projevovat zájem, vyjadřovat se k ní a podílet se na ní celá občanská společnost, tedy včetně podnikatelských subjektů.“

„Také je podstatné, že podmínka pro poskytnutí ubytovací služby nebyla svévolná či dokonce iracionální. V tomto ohledu Nejvyšší správní soud nedostatečně zohlednil okolnost, že anexe Krymu byla učiněna v jednoznačném rozporu s mezinárodním právem a oficiální zahraniční politikou ČR, stejně jako EU se k ní vymezila negativně a pro ČR má tento akt navíc zřejmou historickou paralelu ve vztahu k okupaci Československa v srpnu 1968, učiněné právním předchůdcem nynější Ruské federace. Ze zřejmé časové souvislosti mezi anexí Krymu (první polovina roku 2014) a prohlášením stěžovatele (ode dne 24. 3. 2014) je patrno, že šlo o bezprostřední a zřejmě i značně emocionální reakci na tuto událost, jíž chtěl stěžovatel vyjádřit svůj politický názor.“

Zakázaná a nezakázaná diskriminace. Na základě státní příslušnosti povoleno!

„Plně se ztotožňuje zejména s tím, že odůvodněným a ústavně souladným omezením svobody podnikání ve vztahu k jejich spotřebitelům je zákaz diskriminace při poskytování služeb, která by mohla mít za cíl zásah do jejich lidské důstojnosti či posilování ponižujících stereotypů, a proto je jakékoli rozlišování mezi spotřebiteli zakázáno v případech tzv. podezřelých důvodů, jimiž je třeba rasa, pohlaví či národnost.  Listina základních práv a svobod, antidiskriminační zákon ani evropská antidiskriminační směrnice však nezařazují jako zakázaný diskriminační důvod státní příslušnost (s výjimkou odlišného zacházení s občany z jiných členských států EU).  Stěžovatel se tedy nedopustil rozlišování, které by mělo charakter zakázané diskriminace, a nešlo ani o případ absence racionálního odůvodnění odlišného zacházení.“

„Stěžovatel totiž nezacházel rozdílně s cizinci (resp. občany RF) oproti českým státním občanům, případně občanům jiných států tak, že by jim a priori odepřel poskytnutí ubytovacích služeb (nejednalo se o omezení typu ‚Američanům nenaléváme‘). Poskytnutí těchto služeb totiž odepřel jen těm občanům RF, kteří by odmítli podepsat shora citované prohlášení odsuzující anexi Krymu. Pokud proto Nejvyšší správní soud citoval Haškova Palivce (‚Host jako host, třebas Turek. Pro nás živnostníky neplatí žádná politika‘.), považuje Ústavní soud za daleko příhodnější poukaz na  humanistický odkaz, ztělesněný v doktoru Galénovi v Čapkově Bílé nemoci, kdy tento lékař odmítne vydat jím vynalezený lék potírající smrtelnou nakažlivou nemoc všem, kteří jsou schopni ovlivnit zastavení agresivní války. Doktor Galén tedy nezastával názor, že ‚pacient jako pacient‘, nýbrž snažil se svou činností aktivně ovlivnit politické dění a proto podmiňoval vydání svého léku zastavením války. Stejně tak stěžovatel v nyní projednávané věci zjevně chtěl jednak projevit svůj názor na protiprávní anexi Krymu, a jednak chtěl alespoň v malé míře působit na ty osoby, které se podílejí (resp. podílet mohou) na politickém životě státu, kterého považoval za agresora.“

Hlavně s radostí a úsměvem! A předvídatelně

„Tyto hranice jsou přitom i pro průměrného pozorovatele zpravidla zřejmé. Pokud proto provozovatel ubytovacího zařízení z poskytování této služby zcela vyloučí někoho jen pro jeho etnickou příslušnost, náboženství, zdravotní handicap či barvu pleti, nejde o nic jiného než o výraz jeho nenávisti, která nemá být státem a ani společností tolerována.“

Současně si však lze představit i případy, kdy tento provozovatel odmítne poskytnout služby někomu prostě jen z toho důvodu, že nechce být spojován s určitou politickou stranou, spolkem či sektou. V případě, kdy např. projeví zájem využít služby hotelu politická strana, kterou provozovatel považuje za extrémistickou a nepřeje si, aby jeho hotel byl na dlouhou dobu s touto stranou spojován (z historie je známo, že mnoho politických stran, včetně extremistických, vznikala v restauracích, s nimiž byla poté spojována – viz mnichovský Hofbräuhaus anebo pražská hospoda U Kaštanu), což je věc v době sociálních sítí nezvratitelná, anebo má podezření, že může mít daná akce až kriminální konotace (např. koncerty skinheadských skupin), není dán důvod, aby jej stát prostřednictvím regulace spotřebitelských vztahů do těchto akcí fakticky nutil. Podnikatelská činnost by totiž měla jeho provozovatele skutečně i bavit a dělat mu radost.“

„Také je významné, že se stěžovatel choval předvídatelně, když omezení ubytovacích služeb avizoval dopředu (viz umístění předmětného textu v českém a anglickém jazyce i na internetových stránkách). Každý případný klient tak mohl dopředu zvážit, zda za těchto podmínek ubytovací možnosti využije či nikoliv.“

Citace Ústavního soudu už ponechávám bez komentáře. Ač nejsem vystudovaný právník, dokázal bych na toto odůvodnění napsat diplomku. Obrázek si ostatně dokážete udělat sami.