„HDP vzkvétá, země exportuje, domácnosti bohatnou, spokojenost s životem vzrostla,“ takové pozitivní důsledky členství v EU se dočítáme, píše Lipovská. Zároveň se však podle ní náš státní dluh a zadluženost českých domácností více než ztrojnásobily.
„Vzrostl státní dluh 3,3×; vzrostla zadluženost českých domácností 3,3×; vzrostl 1,8× počet přerušených studií českých vysokoškoláků; klesla výroba jatečního skotu o 12 % a jatečních prasat o 40 %; klesl počet nově dokončených bytů o 11 %; vzrostl počet neuspokojených žádostí o umístění ve vybraných zařízeních sociálních služeb o 60 %; klesla relace čistého průměrného důchodu k čisté průměrné mzdě z 55,2 % na 51,8 %; zdražil chleba o 60 %,“ píše ve svém příspěvku ekonomka.
Podle ní tak každý tento bod můžeme tak či onak spojit s členstvím v EU stejně, jako s ním můžeme spojit i výšeuvedené úspěchy.
Kromě toho se ekonomka pokusila definovat obecné náklady našeho patnáctiletého členství v EU:
„Už zase jsme si zvykli čekat na příkazy odjinud. Po Vídni, Berlínu a Moskvě čekáme na nápady z Bruselu. Už zase se učíme žebrat. Už zase se v nejzákladnějších momentech lidského života vzdáváme vlastního rozumu a citu a přijímáme tupé, ubohé nehodnoty, které jdou proti přirozenosti.“
Dle ekonomky totiž Evropská unie nepotřebuje reformu, nýbrž transformaci. Podle odbornice totiž rozhodně nestačí vyměnit předsedu Komise, ale je zapotřebí vrátit EU z pokusu o superstát zpět k pouhé mezivládní spolupráci suverénních členů.
„Neneseme totiž odpovědnost ani za „Evropu“, ani za „Unii“, ale za Českou republiku,“ konstatuje.
Členství ČR v EU tak dle Lipovské není důvodem k vděčnosti, ale je jen historickou okolností, která nějakou chvíli potrvá, a pak se zase změní. Argumentuje tím, že členské státy bez EU existovat mohou, zatímco EU bez členů smysl nemá.
„Nejsme proto občané Evropské unie žijící v regionech „Česka“. Jsme a zůstaneme občané České republiky žijící v Evropě,“ uzavírá poněkud patrioticky danou věc Hana Lipovská.