Pavel Buřič připomíná na fotografiích Františka Dostála atmosféru Svátků práce a zveřejňuje dosud neznámý plán prvomájového atentátu na představitele strany a státu v letech osmdesátých

Chodili jste do průvodů? Ta otázka samozřejmě směřuje na generace, které zažily alespoň „reálný socialismus“ – jak si říkal režim po neslavném konci let šedesátých. Ty ještě dřívější – po osmačtyřicátém – z valné části pochodovaly v prvomájových „manifestacích“ dokonce relativně autenticky.

Opravdu pochodovaly. V hlavním městě, kde to bylo nejviditelnější, se slévaly tenčí proudy z jednotlivých obvodů do velké, pečlivě regulované řeky, aby pak na Václavském náměstí ukazovaly „svým“ představitelům strany a státu, jak jsou s nimi zajedno, jak jsou veselí, šťastní a odhodlaní hájit (přípravou na válku) mír a vůbec všecko. Účast se samozřejmě kontrolovala, ale spíše aby (v těch, kteří nepřišli) byl odhalen třídní nepřítel.

V osmašedesátém to bylo poprvé (a naposledy) jinak: Každý chtěl vidět na tribuně Dubčeka a další hrdiny a celebrity „obroďáku“. O pár měsíců později v moskevské internaci (a hlavně po návratu z ní) své obdivovatele sice se soudružským klidem hodili přes palubu, ale to si tehdy na Prvního máje 68 nikdo neuměl ani představit.

Pak přišly průvody za Husáka. „Smlouva“ byla jasná: Předstírejme, že je všechno jako kdysi, a my vás necháme na pokoji – v poněkud chudší variantě „konzumní existence“, ale nikoli v nedostatku. Pro jistotu se už také do průvodů nechodilo, ale „scházelo se“. Na Letné. Kousek od ministerstva vnitra (tam, kde později při miliónové demonstraci na podzim 89 režim symbolicky padl). Účast se samozřejmě kontrolovala, ale neúčast už většinou neměla fatální následky. 

Uprostřed osmdesátých kamarád Zdeněk Čech vymyslel fantastický plán, jak uskutečnit důmyslný atentát na naše představitele seřazené při té příležitosti na ochozu Sparty. „Alegorický“ model práškovacího letadélka symbolizující úspěchy našeho zemědělství přeletí nad tribunou, a rozpráší nad ní náklad kyseliny izomáselné. Nic smradlavějšího na světě není. Oběť atentátu pak několik dní až týdnů nemůže na veřejnost. Mluvili jsme o tom s kdekým a řvali smíchy při domýšlení detailů. Nikdo nás neudal ani nezavřel. BIS ještě neexistovala a StB už měla plné ruce práce s přípravou Sametové revoluce. 

Když sláva skončila, mohl si člověk u stánků koupit třeba jinak nedostatkové „tvrdé“ sparty (kdo neví, co to je, tak mu to nevysvětlím), banány nebo pomeranče. Prostě radost. Jako když dnes někde seženete levné brambory nebo máslo. 

Mezi účastníky ovšem bývali i majitelé fotoaparátů, a tak lze nyní spatřit, jací jsme byli, jak se oblékali, radovali, ale i leccos mysleli a k čemu se třeba nechceme hlásit. Fotografie ale neumějí lhát, to jen lidé se někdy zlobí na zrcadla…

Květnové číslo vlasteneckého měsíčníku MY (z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska) je již zítra na stáncích. Protože nás mnozí stále upozorňují, že tam či onde jej nelze v trafice koupit, připomínáme, že nejlepší cestou je předplatné.

Děkujeme všem po celé naší zemi, kteří se zapojují do šíření MY, protože stále ještě značná část veřejnosti o jeho existenci nemá tušení, ačkoliv je na trhu již půldruha roku. Každé hlavy, každé ochotné ruky je pro Druhé národní obrození tolik potřeba! Chcete-li se zapojit do naší stále se zvětšující "rodiny obrozenců", zavolejte Františku Červenkovi na mobil: 737 461 817, nebo pište na mail
.

Nové číslo je opět plné důležitých informací, které by měl znát každý vlastenecky smýšlející občan:

Tagy článku