Korespondent Sputniku hovořil s profesorem Kassayem o rozdělení Československa a jeho důsledcích, o nichž je nyní, po čtvrt století od rozdělení společného státu, již možné soudit. Štefan Kassay vyjádřil názor, že klíčovým faktorem při posuzování úspěšnosti státu a jeho fungování je spokojenost obyvatel, která stojí na rozumném materiálním dostatku. Zde vstupuje do hry průmysl, jehož úkolem je tento dostatek pro obyvatele státu zajistit.

Sputnik: Pane profesore, vy jste během svého života pracoval v různých sférách, nyní již dlouho aktivně podnikáte. Díky velikosti a věhlasu vaší firmy I.D.C. Holding a díky vašim pedagogickým a vědeckým aktivitám koukáte na Slovensko z poměrně velké výšky. Po čtvrt století od rozdělení společného státu, máte pocit, že Slovensko je dostatečně velké na to, aby s jistotou i nadále zvládalo svojí státnost?

Kassay: Na to se můžu podívat ne jako politik, ale jako znalec systémů – jako systémový inženýr. Svého času jsem měl přítele, který se jmenoval Augustín Húska. To byl špičkový vědecký pracovník, který se stal ministrem privatizace. Když se mezi Českem a Slovenskem dělil majetek, tak on měl hlavní slovo. Jednou jsme se potkali a on mi řekl: „Štefane, byl jsem pověřený, abych vypracoval projekt rozdělení Československa. A to je správné, neboť malé systémy jsou výkonnější a pružnější než velké systémy. To dokazuje kybernetika.“ On tomu věřil a nakonec k tomu skutečně došlo.

Když sleduji současnost, tak se neustále říká, že náš rozchod byl kultivovaný, bez problémů, máme se jako dva národy rádi a také se říká, že to oběma státům pomohlo. Nevím, podle jakých kritérií to ale celostně hodnotit. Z jedné strany bych se držel vědy, totiž že malý systém je výkonnější. Ovšem z druhé strany velký podnik pracuje s většími hmotami a má výhody z podnikání ve velkém.

Je těžké vybrat absolutní kritérium, podle kterého můžeme takovou věc hodnotit. Jedním z nejdůležitějších kritérií ale rozhodně je spokojenost lidí – někdo může mít v životě méně, ale být spokojenější než ten, kdo má více.

Za nejdůležitější kritérium při hodnocení státu tedy vy považujete spokojenost obyvatel? 

Ano. Spokojenost musí být nejdůležitějším kritériem. Podstata vaší otázky o Slovensku vychází z pojmu národu a národnosti. Dnes je těžké říci, že jsou tato kritéria tak životně důležitá, jako v minulosti. Už se otevřeně začíná hovořit o evropské národnosti. To ale jsou umělé konstrukce, výmysly.

Když vezmeme za kritérium míru štěstí – je Slovensko ve vašich očích šťastné?

Na tuhle otázku je také velmi těžké odpovědět. Štěstí chodí okolo nás, je třeba ho jen uchopit za vlasy. Člověk je šťastný, když se v životě najde a dělá dobře to, co dělat musí. Člověk je šťastný, když může dělat to, co by chtěl a dokáže se s tím ztotožnit. Já si říkám, že když si společnost vytyčuje nějaký dlouhodobý cíl, tak prvním bodem by mělo být právě to: „Jak učinit náš národ šťastným?“

Šťastní lidé nepotřebují tolik materiálních věcí, řeší jiné záležitosti: rodičovství, vztahy mezi lidmi, pomoc jeden druhému. To jsou pozitivní hodnoty, jež jsou součástí štěstí. Když zapomínáme na to, že bychom měli pomáhat lidem kolem sebe, když se dáme na cestu peněz a kariéry, tak příliš šťastní nejsme.

Pokud jde o to, zdali je Slovensko či Česko šťastné. Ano, je šťastné, když má šťastné lidi. Na to je důležité soustředit pozornost. Skutečná otázka, která stojí za tím, aby mohl být národ šťastný, zní následovně: Co člověk potřebuje pro to, aby kultivovaně žil – stačí k zajištění jeho potřeb průmyslové kapacity? Ruší se pracovní místa, nebo se vytvářejí? Funguje mezinárodní spolupráce, nebo se vytváří omezení a sankce?

Jakým způsobem sankce z vašeho pohledu mění prostředí?

Žádné sankce nevytváří dobré vztahy, a nevytvářejí ani šťastné lidi. Je jasné, že když to přijaly mocnosti, tak s tím můžeme jen málo co dělat. Principiálně ale věřím, že to běžné lidi zasáhne výlučně v negativním smyslu. Jak k tomu přijde úspěšný podnikatel, jemuž padne kvůli sankcím firma?

Když hovoříme o otázkách, jako je štěstí a spokojenost národa, tak je důležité, aby lidé dokázali nemyslet pouze povrchně na té nejprimitivnější úrovni. Také je potřeba zůstat ve své přirozenosti, nenabalovat na sebe nějaký umělý obklad, díky němuž si někdo myslí, že je jiný a tím i lepší než ostatní.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce