Čím je vyvolán nejednoznačný vztah vůči EU?

Krejčí: Nejde jen o absurdní přístup k otázce přerozdělování migrantů. Jako přívrženec federální Evropy vidím naše členství nejen rozporuplně, ale v posledních letech se stále více vylekanými rozpaky. Důvody jsou prosté: pojetí integrace, které dnešní unie představuje, selhává v celé řadě rozměrů. Především pro Čechy od dob Františka Palackého bylo zapojení do většího integračního celku, Rakouska či EU, spojeno s tím, že je to nejlepší cesta ochrany národních zájmů. Obrana před rozpínavými mocnostmi, jimž jsme se nemohli rovnat silou. Ať již ony zájmy chápeme jako kulturně-jazykovou specifiku, či zájmy skupiny občanů, ukazuje se, že uspořádání unie nedokáže zájmy malých národů nebo států chránit. Opakuji: nejde jen o absurdní přístup k otázce přerozdělování migrantů, i když na tomto příkladu to bylo vidět velmi názorně. Jde o opožděnou reakci na tragédii uprchlíků, jde o neschopnost zakročit proti těm členským státům Evropské unie, které šíří válku a tím migraci podněcují – jak to bylo patrné například v souvislosti s bombardováním Libye a působení Francie a Velké Británie v Sýrii.

Největší očekávání Čechů z členství v EU však byla spojena s ekonomickými přínosy, s ekonomickou integrací. Jak je známo, Česká republika stále více dostává z rozpočtu EU, než investuje.

Pravdou ale je, že Česko je bezbranné vůči odlivu mnohamiliardových zisků ze svého území, nedokáže zdanit příjmy ukryté v daňových rájích a neumí se bránit proti hrozící finanční krizi. Oddělení fiskální a monetární politiky v členských státech eurozóny asi nikdo nepokládá za rozumné. Na druhé straně myslet si, že centrální banky mimo eurozónu jednají vždy svéprávně a ve jménu národních zájmů – třeba když rozprodají zlato jako svého času ČNB – je naivní. Jednání Evropského parlamentu je až příliš často učebnicovou ukázkou davového chování. Především politické rezoluce jsou výsledkem emotivních, nikoliv analytických procesů, a tupého podřizování se iniciativám byrokratů z Evropské komise. To je zvláště patrné na politice vůči Rusku, například v březnové rezoluci Stav politických vztahů mezi EU a Ruskem, ale nejen v tomto dokumentu. Zároveň se Evropská unie dostala do generační pasti: nejvlivnější státníci i komisaři pracují se zastaralou zkušeností a postrádají tvořivou schopnost reagovat na nové podněty. Nejen ty vnitřní. Chybí představa i odvaha čelit proti tlaku z USA, ale i to, mám-li parafrázovat Vladimira Putina, jak využít čínský vítr pro evropské plachty.

Tehdejší krok s odstupem 15 let hodnotí pozitivně přes šedesát procent Čechů, vyplývá z exkluzivního průzkumu agentury MEDIAN pro Český rozhlas. Členství v unii se naopak nevyplatilo podle třiceti procent dotázaných. Co by měl stát dělat s těmito lidmi, kteří jsou nespokojeni se vstupem země do EU? Ignorovat? Ale ukazuje se, že jich je spousta – 30 procent.

Je celá řada pozitivních zkušeností s Evropskou unií. Volný pohyb turistů i pracovních sil – to si vždy Češi přáli. V unii mnozí hledají ochranu před divokými návrhy některých domácích pravicových politiků toužících po likvidaci či alespoň omezení sociálních programů. Dotační politika, byť byrokratizovaná, částečně kompenzuje odliv zisků. A nelze zapomínat, že na polistopadové divoké privatizaci, která likvidovala národní charakter ekonomiky Česka, se Evropská unie nepodílela. Mnozí z těch, kteří chválí členství v EU, vidí její nedostatky, ale nechtějí vylít s vaničkou i dítě. Oněch 30 % kritiků musí být schopno prezentovat své názory. Situace se v mnohém posune po ukončení traumatu zvaného brexit. Když se odchod Velké Británie z unie podaří, nastanou pro přívržence unie těžké časy. Radikální reformy budou nevyhnutelné. Když ale Velká Británie neodejde, hrozí, že sebeuspokojení euro politiků a euro byrokratů ještě vzroste. Nebezpečně vzroste.

Dnes mluvíme o „dvourychlostní Evropě“. Země střední Evropy, Česká republika také, jsou už 15 let takzvanými „plnohodnotnými členy“. Ale proč má stará Evropa pouze druhořadé zboží a povinnosti?  

Takzvaná dvourychlostní Evropa existovala vždy. Neexistuje jen rozdíl staré členské země versus nové členské státy. Evropská unie je rozdělena na ‚bohatý zajištěný sever a chudý nejistý jih‘. Dnes se Berlín a Paříž pokoušejí o ještě hlubší bilaterální integraci uvnitř unie, která ještě zvýší asymetričnost vztahů v unii. Samo o sobě by to nebylo špatné, kdyby se geopolitické jádro EU stalo vzorem pro celek. Problém je, že ony dvě ústřední mocnosti nechtějí být příkladem, ale gravitační silou, která bude vysávat z ostatních států unie kapitál, pracovní příležitosti, odborníky… Děje se to ale ve chvíli, kdy právě Berlín a Paříž prožívají ‚kádrovou krizi‘ – kancléřka se loučí s politickou dráhou a prezident je na odstřel. To bude všechny iniciativy tohoto druhu brzdit.  A dvojí kvalita potravin? Evropská unie je integrací v podmínkách kapitalismu. Jestliže unie umožňuje nadnárodním firmám – výrobcům a prodejcům – zvyšovat zisk prodejem horších potravin v nových členských zemích, podnikatelé tak činí. 

Jak vidíte budoucnost Evropské unie a místo České republiky za 15 let?

V mlze. Současná fáze integrace se jeví jako slepá ulička, uvidíme, zda bude následovat prohloubení krize, zpětná ústupová vlna, nebo mobilizace vedená novými ideami. Zatím se zdá, že možnost objevení nových idejí a politiků, kteří je dokážou naplnit, se rovná jen málo pravděpodobné náhodě.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce