Začneme ale tou dobrou zprávou. To, co tak dlouho očekávali lidé, kteří žijí už pět let v každodenní hrůze, se konečně stalo. Ta katastrofa nespočívá přece jen v pravidelném ostřelování, smrti mírových obyvatel a ničení domů. Spočívá také v denní rutině spojené s nemožností právní úpravy vlastní existence. Podle zákona nelze korektně zaregistrovat občanský stav, dostat rodný nebo oddací list, který bude uznáván za hranicemi LDLR, ani sepsat závěť. Statisíce občanů nemohou odjet nikam za hranice LDLR – pasy samozvaných republik se neuznávají nikde kromě Ruska.

Proto bylo nové opatření ruské moci přijato na povstaleckých územích s velkým nadšením a nadějí.

Ne však na Ukrajině. Hysterie na internetu, v televizi, v kuloárech a v lavicích Nejvyšší rady, v širokých vrstvách nacisticky zaměřené a nanejvýš aktivní části společnosti, dosáhla svého vrcholu. Politizovaní Ukrajinci jsou en masse pobouřeni, označují tento zákon za akt otevřené ruské agrese, za hrubé zasahování do záležitostí Ukrajiny a tak dále.

Po zahájení trestné operace v roce 2014 se podobná rétorika zesílila mnohonásobně. Obyvatelé tohoto regionu byli označováni za separatisty a zároveň za nešťastné oběti ruské okupace. Ten oxymóron nikoho nezarážel. Oběti okupace jsou ostřelováni, blokují se jim dodávky potravin, jsou zbavováni důchodů a příplatků, a ti, kdo odjeli na území Ukrajiny, jsou důsledně a jezuitsky ponižováni.

Není jasné, jak s tím vším souhlasí požadavek, aby odmítli pomocnou ruku Ruska a perspektivu dostat ruský pas, který je bude chránit. To je ostatně Ukrajina, kde je všechno nepochopitelné, ale už jsme si na to zvykli. Teď píšou, hlavně velkými písmeny, tedy křičí a žádají: „Kampak jdeš, Donbasu? Stůj na místě! Nenávidíme vás, pohrdáme vámi, ale nikam vás nepustíme!“ A jednotliví hlasatelé veřejného mínění občany uklidňují a přímo říkají, že to nic, žádný strach, prostě teď budeme na Donbasu zabíjet ještě více ruských občanů. Zkrátka běžný diskurs krvavého cirkusu diktuje propagandistům další kroky.

A teď k té druhé události, která zázračným způsobem zastřela tu první. Jak předem oznámil předseda parlamentu Parubij a potvrdil stále ještě úřadující prezident Porošenko, ukrajinský parlament schválil úctyhodnou většinou hlasů lidožroutský zákon o jazyce – skvělý vzor etnické segregace, hrubého porušování lidských práv a kulturní genocidy národních menšin, především ruské. Tak se už stalo, že tento zákon vytváří pro obyvatele neuznávaných republik silný dodatečný podnět k tomu, aby neodkladně požádali o ruské pasy. Zatímco politologové vedou přemoudré besedy o tom, jestli teď odejde Donbas z Ukrajiny definitivně, přímočaří a prostoduší obyvatelé Donbasu říkají: „Tak tedy na shledanou, Ukrajino.“

S opatrným a nanejvýš mlhavým prohlášením o tomto zákonu vystoupil nově zvolený prezident Zelenskyj. Zákon prý není dost dobrý, k tomu se ještě vrátíme, ale jediným státním jazykem musí být ukrajinština, a tak dále. Podobné kecy, které slyší Ukrajinci už 28 let…

Je všeobecně známo, že obyvatelstvo západních regionů Ukrajiny už v průběhu mnoha let dostává tak zvané karty Poláka. A i když ustanovení o vydávání těchto karet zdůrazňuje kulturně humanitární stránku tohoto opatření, všichni dobře chápou, že hlavním na tom je velký potenciál pracovní migrace, kterou Polsko vítá. Skoro každý obyvatel Haliče má dnes podobný dokument. Žádné námitky ze strany ukrajinských úřadů ani představitelů občanské společnosti, a tím spíše od jejich kurátorů, nebyly. Vždyť Polsko má čestné právo být takřka vedoucím ukrajinské „evropské integrace“.

Obyvatelé Zakarpatska dostávají bez problémů maďarské pasy. V Černivci bylo zařízeno vydávání rumunských. A to za úplného souhlasu stran. Nedávno došlo ostatně k menšímu skandálu s Maďary, kteří veřejně odsoudili zákon o jazyce a poškozování práv maďarské menšiny v oblasti vzdělání, ukrajinské úřady jim hned zuřivě vytkly nezákonné vydávání pasů obyvatelům Zaparpatska. Brzy se ale uklidnily.

Takže přání sousedních zemí pomoci svým krajanům v čelení ukrajinské represivní mašinérii zaměřené výhradně na totální ukrajinizaci se pokládá za omluvitelné. A přitom nikdo zmíněné regiony neostřeluje ani neblokuje.

Jinak je tomu s Ruskem. Vznikla najednou ohňová clona. Jak už bylo řečeno, jsou tím pobouřeni všichni. Rozhněvaly se evropské instance a Ministerstvo zahraničí USA, které reaguje velmi citlivě na všechno, co se ho netýká. Tyto rituální zastrašovací tance nevylekaly, chvála Bohu, ruského prezidenta, který vydal i druhý výnos doplňující ten první.  Oba dokumenty stanoví jasně minimálně nezbytné podmínky a hlavně nejzazší termíny projednání žádostí, což připravuje byrokraty o jejich oblíbené nástroje: protahování, jezuitské požadavky dodatečných papírů aj.

Sotva v tom musíme hledat složitou konspirační teorii. Tyto zákony se připravovaly dlouho před volbami na Ukrajině – jak ten ukrajinský o jazyce, tak i ten ruský o občanství. Ano, schváleny byly současně. Nikoli naschvál Zelenskému otevřeli Rusové novou stránku ve vztazích s LDLR. I když s ohledem na výroky nového ukrajinského prezidenta se to vydařilo.

Směšně vypadají na tomto pozadí nářky západních médií, že prý Putin nedovolil Zelenskému udělat vstřícný krok. Copak byly nějaké náznaky toho, že je na to připraven? Stačí jen povrchní rozbor obsahu předvolebních a povolebních Zelenského improvizací, abychom uviděli jasně vyjádřenou pozici nového prezidenta v těchto otázkách.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce