Pokud totiž inkriminovaný majetek nepatřil církvím, ale konkrétním farnostem a klášterům (ve skutečnosti ovšem R-U eráru), jak tvrdí Duka, tak je naprosto scestné a s hospodářskou kriminalitou hraničící vydávat jej na základě zákona, který nespecifikuje přesně co a komu (protože nespecifikuje přesně vůbec nic, takže nedává žádné záruky, že tzv. církevní restituce vůbec někdy skončí; moc bych za to nedal, že záměrně). 

 Ve vzácné symbióze se zde sešla církev lačnící po majetku s vládou toužící po privatizaci a marginalizaci státu a zplodili novou kvalitu nestoudnosti. A naděje, že se ta prasata u toho žlabu zalknou dřív, než nás všechny sežerou, žádná, protože někteří lidé, stejně jako některé instituce, jsou bezední.

Převzato z blogu Tribun

Stanův komentář: Po 7 letech definitivně prošlo poslaneckou sněmovnou zdanění církevních restitucí. Příliš málo a příliš pozdě, ale lepší než nic.