Toto zoufalé zvolání pana Ilvese se časově shodlo s informací o tom, že cena ropy značky Brent přesáhla hranici 73 dolarů za barel po zprávách o tom, že USA hodlají zpřísnit sankce proti Íránu a zrušit výjimky ze sankcí, které dříve umožňovaly hlavním spotřebitelům íránské ropy ji kupovat bez obav před americkými trestními opatřeními.

Podle těch nejskromnějších odhadů vydělalo Rusko na ropné dohodě OPEC+Rusko pět trilionů rublů (asi šest set miliard korun českých), nyní prezident Trump dělá všechno možné, aby se ceny zvýšily ještě více, aniž by přitom OPEC a Rusko měly nadále snižovat těžbu. Kdyby měl neformální svazek OPEC a Ruska svá vyznamenání nebo čestné tituly, měl by se prezident USA okamžitě stát jejich nositelem, protože ještě nikdo neudělal tolik pro zvýšení cen ropy jako americký předák. Nebýt jeho pokusů za každou cenu srazit na kolena Venezuelu a Írán, zvyšování cen ropy by bylo mnohem těžší.

Americká média, jako například The Washington Post a Bloomberg, citují vysoce postavené zdroje na Ministerstvu zahraničí a na Ministerstvu financí USA, které tvrdí, že Trumpova administrativa počítá hlavně s tím, že členské země OPEC nahradí nedostatek, který vznikne na světovém trhu ropy v podmínkách hromadného zrušení ropných výjimek.

Světoví hráči na trhu ropy teď „stravují“ zatím definitivně nepotvrzenou informaci o tom, že podobné záruky už dostal Washington od Saúdské Arábie a Spojených arabských emirátů. O těchto zárukách bylo oznámeno ve zprávě pro tisk Bílého domu, kterou citují novináři agentury Bloomberg.

V tomto (nesporně rozumném) schématu je však několik velmi zranitelných prvků, které mohou snadno změnit elegantní plán nátlaku na Írán ve skutečnou ekonomickou léčku pro USA. Ve zprávě pro tisk Bílého domu je řeč pouze o jakémsi přání zajistit „adekvátní nabídku“ na ropném trhu, a to se dá interpretovat všelijak. Za ceny 80, 90 nebo 100 dolarů za barel nikdo přece nezabrání vývozcům ropy v tom, aby tvrdili, že na světovém trhu ropy je „zcela adekvátní nabídka“.

Prvním zranitelným článkem této nové protiíránské strategie je pochybná spolehlivost a variabilní preciznost jakýchkoli slibů, které údajně dostala Trumpova administrativa od významných představitelů členských zemí OPEC. Máme-li věci nazývat jejich pravými jmény, v minulém roce prezident USA nestydatě a veřejně ošidil OPEC v podobné situaci. Nejdříve slíbil tvrdé sankce proti Íránu, vymohl na OPEC zvýšení těžby, a pak daroval největším spotřebitelům íránské ropy sankční výjimky, což vyvolalo prudký pokles kotací ropy a způsobilo členským zemím OPEC ztráty, které přesáhly desítky miliard dolarů.

Bylo to dvojnásob bolestivé pro mnohé země vyvážející ropu kvůli tomu, že skoro všechny tyto země (Rusko do jejich počtu nepatří) mohou mít vyvážený rozpočet (tedy „nekrvácet penězi“) jen za podmínky, že ceny ropy přesahují (a v některých případech i značně přesahují) 80 dolarů za barel. Bylo by naivní předpokládat, že klíčoví hráči OPEC na tento klam zapomněli a že dovolí, aby Trump tento svůj loňský manévr zopakoval. Můžeme říci, že pro účastnické země dohody OPEC+Rusko je přece vlastní rozpočet důležitější.

Víc než to - ropný kartel se už vymkl kontrole Washingtonu a mnohokrát odmítl snižovat ceny ropy nehledě na rozhněvané tweety amerického prezidenta, pro něhož se už dávno stalo snižování cen ropy (a tedy i cen benzínu v USA) jakousi fixní ideou a důležitým ukazatelem jeho zahraničněpolitického vlivu.

Nelze vyloučit, že v konečném důsledku buď sama OPEC, nebo účastníci dohody OPEC+Rusko skutečně učiní rozhodnutí o tom, aby úplně nebo částečně nahradili íránskou ropu ztracenou kvůli sankcím, bude to ale nejspíše učiněno až poté, co se stane zřejmou efektivita přísné americké sankční strategie. Trumpův problém spočívá v tom, že v okamžiku, kdy se tato efektivita projeví, mohou být ceny ropy už daleko nad psychologicky závažnou hranicí 80 dolarů za barel.

Kromě zranitelnosti spojené s pozicí zemí vyvážejících ropu má nová protiíránská strategie Washingtonu také problém konfliktu s tak významnými spotřebiteli íránské ropy, jako jsou Turecko, Indie a Čína. Předpokládá se, že sankčních výjimek budou zbaveny Čína, Indie, Itálie, Řecko, Japonsko, Jižní Korea, Tchaj-wan a Turecko, s těmito plány ale už nyní vznikl problém.

Jak oznámila agentura Reuters, Indie trvá na jednáních a na tom, aby USA povolily svým spojencům nákup určitého množství íránské ropy. S čínským dovozem ropy z Íránu to bude ještě složitější. Peking nevystoupil z jaderné dohody a odmítnutí íránských dodávek ropy kvůli nátlaku z USA (s nimiž musí Čína svádět mimořádně tvrdou obrannou ekonomickou válku) budou mnozí považovat za ztrátu vlastní tváře, což značně snižuje pravděpodobnost čínské účasti v plnění protiíránských opatření.

Turecko, další země, která dělá USA problémy, a dovozce íránské ropy, je už v ostrém konfliktu s Trumpovou administrativou kvůli skandálu kolem nákupu ruských komplexů protivzdušné obrany a podporování turecké opozice americkými strukturami. Turecko teď není v právě nejlepší hospodářské situaci a odmítnutí levné íránské ropy kvůli americkému nátlaku snad nebude nejpravděpodobnějším krokem Ankary, která dá spíše přednost eskalaci napětí s Washingtonem.

Dokonce, když Washingtonem vyhlášený cíl – přivést na nulu export íránské ropy – nebude zcela dosažen, bude zesílení nátlaku na Írán závažným činitelem, který kladně ovlivní růst cen ropy. V těchto podmínkách je třeba uznat, že dost riskantní a nanejvýš neodpovědná politika nynější washingtonské administrativy může Rusku přinést zcela zřejmé ekonomické výhody. V jistém slova smyslu je Trump sankčním perpetuem mobile a je třeba jen pokaždé najít správný způsob, jak využít jeho překypující energie a touhy po majestátnosti v zájmu Ruska.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce