„Rozhodnutí prezidenta Hollanda bylo velmi odvážné. Měli jsme tehdy totiž velmi málo informací. Francouzská armáda byla jedinou cizí armádou, která mohla jednat spolu s malijskou. Hodlali se džihádisté vydat do Bamaka? Určitě ne. Neměli jsme ale tenkrát informace. Džihádisté prováděli velkou operaci. Chtěli nejspíš dobýt území mezi městy Mopti a Sévaré. Neexistovala jiná varianta než kladně odpovědět na žádost malijské vlády a vyslat do této země vojáky. Velmi nám chyběl politický rozbor situace. Dnes se operace Serval změnila na operaci Barkhane. Ta ale proklouzává. Začal proces ‚afghánizace‘. Vznikla složitá situace. Sílí nepřátelství ze strany místních obyvatel nehledě na to, že stále opakujeme, že se tam nacházíme právě kvůli jejich obraně. Naše vojenská přítomnost nepřispěla k bezpečnosti. Severní a centrální část Mali nejsou vůbec kontrolovány. Také severní část Burkina Faso. Soudě podle dynamiky snížení bezpečnosti od začátku operace Serval nebylo vojenských cílů dosud dosaženo,“ míní Bigot.

Bigot nejednou od začátku operace Serval nastolil otázku politického překonání krize v Mali po skončení vojenské operace. Vyvolalo to podráždění ministra Laurenta Fabiuse, který pak diplomata propustil.

„Vždy jsem říkal, že jsme dosud nezvážili politické řešení, jež bude možné po skončení vojenské operace [...] Tvrdě mi řekli, že na to nemáme prostředky. Namítal jsem: ‚Posíláme (pozn. do Mali) pět tisíc vojáků a nemůžeme poslat 10 lidi, kteří pomohou nastolit mír?‘ Moje výroky velmi podráždily vedení a ministra…, když na ministerstvu zahraničí někdo projeví osobní iniciativu, tvrdě se s ním vypořádají,“ řekl Bigot.

Neopakuje se v Mali afghánský scénář? Podle diplomata je odpověď na tuto otázku jednoznačná: „Nechtěli jsme se učit z vlastních chyb, které byly udělány v Afghánistánu. Místní obyvatelé začali brzy po zahájení operace vnímat cizí armádu jako okupační. V Afghánistánu jsme kvůli našim principům zabíjeli příslušníky Tálibánu. Přitom ale zapomínali, že jde o něčí manžele, otce, bratry. Když se zabíjí takový počet lidí, určitě to vyvolá odpor celých komunit a klanů. Nemohou uznat vaše právo na vraždění svých příslušníků, dokonce jsou-li obviněni z terorismu.“

Diplomat řekl, že Francouzi vzbuzují odpor místních obyvatel, když označují za teroristy lidi, které za ně obyvatelé nepokládají: „Místní obyvatelé si navíc jasně uvědomují, že se jejich životní podmínky nezlepšují, že stále žijí pod jhem malijského státu, že jsou i nadále vystaveni pronásledování ze strany bezpečnostních sil. Takže život není lepší, francouzští vojáci si dovolují zabíjet jejich krajany. Francouzská armáda proto ztratila podporu místního obyvatelstva.“

Bigot poukázal na pokrytectví francouzské zahraniční politiky: „Francie opovrhla tímto principem (nevměšování) ve Venezuele, když uznala předsedu Národního shromáždění hlavou státu. V Alžírsku ale uplatnila Francie princip nevměšování. Bylo by dobře, kdyby nám francouzská diplomacie vysvětlila, ve kterých případech tento princip uplatňuje a ve kterých ne. Francouzi by pak snadněji pochopili principy zahraniční politiky.“

Přiznal se, že ho překvapuje francouzská nedůslednost.

„Například v Sýrii. Co se týče Mali, Hollande spravedlivě připomněl dodržení mezinárodního práva. Zasáhli jsme na žádost malijských úřadů a pod záštitou OSN v souladu s mezinárodním právem. Ale bombardování v Sýrii porušuje mezinárodní právo, protože se koná bez mandátu Rady bezpečnosti OSN, bez souhlasu místní legitimní moci, kterou uznáváme. Kritizujeme Bašára Asada, ale uznáváme ho legitimním prezidentem Sýrie […] Bez souhlasu místních úřadů, bez mandátu RB OSN se koná bombardování cizího území. Jaká je to mezinárodní zákonnost? Je to nedůslednost. […] Mám za to, že síla země spočívá v pokračování tradic zahraniční politiky a důslednosti, což nám zjevně chybí,“ soudí bývalý diplomat.