Nedávno jsem seděl v Českém rozhlase při živém natáčení pořadu o výchově dětí, který moderovala sympatická paní Renata Kalenská. Proti mně Dr. Tomáš Vašák, psycholog, řídící se posledními vědeckými názory a metodami. Já, kulturní antropolog, či spíš pouhý pozorovatel vycházející z osobního poznávání lovecko-sběračských kultur v Amazonii. Podotýkám, že nejsem žádný odborník na výchovu dětí, žádný pediatr, jen obyčejný člověk, který žil s řadou amazonských etnik v uplynulých tyřiceti pěti letech a poučil se, že ne ve všem máme pravdu.

V něčem jsme se však s panem Dr. Vašákem shodli. Například, že kluci-mrňousi si raději hrají s klacíky a kamínky, než se sofistikovanými hračkami, které samy jezdí, pískají, kňourají, mrkají a možná i čůrají. Moje dcera Petra se děsí, když můj vnuk Kubík tahá domů hromady přírodnin, tedy těch kamínků a klacků, v kterých vidí nejrůznější věci, protože má obrovskou představivost. Ona mu je pak tajně vyhazuje a Kubík se strašně zlobí, zvlášť když je objeví v popelnici, odkud si je zase vytahuje. Každou chvíli vidím v tramvaji kluky, jak si v kočárku drží své klacíky a maminky to nechápou. Mne to vždy vrací k indiánským lovcům, protože přesně tak si tam kluci hrají. Žádné plyšáky, žádná lega, iPady. Klacky a kameny. A pak malá zvířátka, obecně přírodniny, kontakty a doteky s přírodou. A to se u kluků udrželo po tisíciletí, jsou to nádherné atavismy, to jsou ty zbylé kontakty příroda-kultura. To je to, co je formuje na silné osobnosti a znalce svého prostředí, přírody. S tím pan Dr. Vašák souhlasil. Jasně, ty plyšáky, lega a iPady jsou pak také zapotřebí, v naší společnosti nelze stavět celý život jen na klacících. V tom zásadním jsme se však domluvit nemohli. To dá rozum. Dalo se to samozřejmě očekávat.

Věda jen nerada vyklízí pole. Vše ostatní zesměšňuje a hází do pytle se šarlatány. Mnohdy jsem se však musel smát i já. Právě té úpornosti, že vědecké závěry jsou jediné správné. Ale i tomu, jak jsem mu předhodil, že nám ta neomylná věda každou chvíli předvádí nové a nové a zpravidla opačné metody výchovy dětí. Jsou to doslova kotrmelce! Jednou se má dítě nechat řvát, dokud se pláčem po několika hodinách neunaví a přestane, nebo naopak okamžitě k němu přiběhnout a konejšit ho. Jindy vědátoři prosazují trend děti absolutně netrestat a nechat jim volnost, i kdyby řádili jako tajfun, nebo je krmit podle pravidelných intervalů ve dne v noci, nebo jen ve dne a nebudit je. Prostě, co kniha pediatra v uplynulých sedmdesáti letech, to jiný názor, jiný trend. A těch knih se vydává mraky! Ostatně, je to i slušný byznys. Jak správně vychovávat děti, podobně, jak se stát úspěšný, bohatý, oblíbený, ten nejlepší. Chudáci pečlivé matky mají doma metráky knih o výchově dětí a mohou jen studovat a tápat.

Abych se vrátil k tomu, co mne rozesmálo. Pan Dr. Vašák sice připustil, že věda udělala ve svých výzkumech chyby, ale že se z nich poučila. Tím chtěl možná naznačit, že ti ubozí lovci a sběrači se ze svých chyb neuměli poučit, protože neměli ty metráky knih s metráky metod. Jistě, to nemají díkybohu dodnes. Ani jedno ani druhé. Pan doktor si pak však neodpustil trochu posměšně dodat, že na tu empirii, z které podle něj tito lovci a sběrači čerpají, se nelze spolehnout. Věda je prostě věda. Já jen nesměle dodal, že věda může napravovat své chyby jen v rámci historie vědy jako takové, tedy řekněme v horizontu pouhých 400 let. Předtím žádná věda, jak všichni dobře víme, nebyla. Jenže člověk rozumný vychovává děti řekněme 40 000 let. Tedy bez té vědy vychovávalo lidstvo děti řekněme těch symbolických 39 600 let, a vychovalo jich spousty. Ale pozor, tady se nejednalo, jak jsou vědci přesvědčeni, jen o empirii. Tady šlo o interaktivní propojení příroda-kultura, biologie-člověk. Tady se dostáváme takzvaně k jádru pudla.

…

Autor: Mnislav Zelený

Mesačník ZEM&VEK si môžete predplatiť na: http://bit.ly/kupit-online-zemavek-april-2019

Zopár slov o autorovi...