A nejde jen o prosté rozhodnutí, ale závazné. Ruská federace musí podle názoru haagských soudců zaplatit společnosti odškodné za majetek ztracený na Krymu ve výši 44,4 milionů dolarů. Soud rovněž požádal, aby „zákeřná“ Moskva kompenzovala Kolomojskému úroky (přes 5,5 milionů), penále a arbitrážní náklady (přes 3,5 milionu dolarů).

O co vlastně jde?

Mezinárodní arbitráž, která formálně zasedá v Haagu, ale již se dávno přestěhovala do Švýcarska pod „střechu“ Mezinárodního soudu OSN, přijala 12. dubna rozhodnutí, že poněkud rozšíří své pravomoci a nařídí Rusku zaplacení 44,4 milionů dolarů za „expropriaci“ majetku ukrajinské společnosti Ukrnafta na Krymu po připojení poloostrovu k Rusku. Stálý rozhodčí soud měl formálně jisté právní důvody pro toto rozhodnutí. Nejvyšší soud ve Švýcarsku před několika lety totiž uznal Ukrnaftu za investora podle smlouvy o jejím majetku na Krymu. A tento majetek jako investiční je teď chráněný. Rusko a Ukrajinu totiž pojí dvoustranná smlouva o ochraně investic. A právě na základě této smlouvy se Stálý rozhodčí soud pokládal již v roce 2017 za oprávněný k projednání dané pohledávky ukrajinské společnosti. Existují však určité problémy.

Jde o to, že to není zdaleka první případ „vítězství“ ukrajinské strany právě v haagském soudu. Již v květnu 2018 se tato arbitráž usnesla na tom, že Rusko musí zaplatit podnikům Kolomojského 159 milionů dolarů odškodného za „protizákonnou expropriaci“ jiných aktiv na Krymu. Banka Oščadbank loni v listopadu prohlásila, že podle rozhodnutí Stálého rozhodčího soudu jí Rusko dluží 1,3 miliardy dolarů. A v únoru letošního roku vyhrál spor s Ruskem samotný Ihor Valerievič, kterému teď Moskva dluží za Letiště Belbek, za Privatbank a za Naftogaz Ukrajiny. Částka kompenzace nebyla zatím stanovena, ale nic to vlastně nemění. Ukrajina může dělat cokoliv, a dokonce „vyhrát“ jakékoli spory ve Stálém rozhodčím soudu, ale Rusko stejně nehodlá nic platit.

Příčina je velice jednoduchá. Tkví v samotné struktuře a pravomocích Stálého rozhodčího soudu, kterou ukrajinská média i nadále tvrdohlavě nazývají Haagským arbitrážním soudem. Ale tato komora nemá vlastně vůbec žádné pravomoci.

Vysvětlíme to.

Permanent Court of Arbitration založená koncem 19. století je samozřejmě jedna z nejstarších světových organizací, která se věnuje vyřešení mezinárodních sporů. Byla založena v roce 1899 z rozhodnutí Haagské mírové konference. Má to ale několik háčků, z nichž hlavní spočívá v tom, že to vůbec není soud. Přečteme-li si zakládající listinu, hned uvidíme tohle: „Komora není tribunál konající soud.“ Dále nemusíme vůbec číst.

Vysvětlíme: jde o rozhodčí instanci, není v podstatě soudní, ale interpretační.

Každá strana si tu může samostatně zvolit arbitry a akceptuje rozhodnutí arbitráže výhradně dobrovolně. Víc než to, neexistuje-li včasná dohoda o jiných variantách, má Stálý rozhodčí soud právo projednávat kauzu pouze za souhlasu všech stran, avšak Rusko tento souhlas samozřejmě neposkytlo ani rozhodčímu soudu, ani tím spíš osobně Ihoru Valerievičovi Kolomojskému. A kdyby tato Stálý rozhodčí soud banálně plnil body vlastní zakládající listiny, zjistil by, že nemá právo ani projednávat v nepřítomnosti zástupců Ruska žádné žaloby proti němu. Už jen tohle stačí, aby RF nepřiznala jurisdikci soudu a neplnila její usnesení.

A ani to není všechno.

Stálý rozhodčí soud nemá vůbec právo na vlastní jurisdikci ve sporech souvisejících s územními nároky stran. Byl by to „krach“ celého mezinárodního práva, protože tyto pravomoci má pouze Rada bezpečnosti OSN.

Haagu na to ostatně dost tvrdě a jasně poukázalo nejen Rusko, ale také Čína, která odmítla uznat usnesení Stálého rozhodčího soudu v Haagu ohledně územních sporů v Jihočínském moři.

Čínská lidová republika to neučinila proto, že nerespektuje mezinárodní právo, ale právě naopak.

„Arbitráž“ vlastně ani netrvá na splnění svých usnesení, nemá na to vůbec žádné pravomoci. Tady by mělo platit dost komplikované schéma. Žalobce má po obdržení usnesení Stálého rozhodčího soudu ho předložit soudu v zemích, na jejichž území se nachází majetek Ruské federace, který „podléhá zabavení“. Dané soudy přitom nemají právo považovat usnesení rozhodčího soudu za právně závazný dokument a musí pokaždé v podstatě znovu projednat kauzu ve všech instancích. Jak to může vypadat reálně, se dá soudit podle příkladů žalob proti Rusku ze strany známých akcionářů JUKOSe a také méně smutné proslulé izraelské společnosti Noga s její ropou výměnou za kuřata. Zkrátka budou to dost velké nerváky, ale žádné precedenty se zabavením ruského majetku bezprostředně ve prospěch žalobce neexistují.

Právě proto je Rusko naprosto klidné, původně neuznává usnesení soudu prostě nikoli proto, že mu toto usnesení není po chuti, ale proto, že tam prostě není co uznávat.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce