Co se v tomto ohledu podařilo udělat evropským učitelům, stejně jako těm českým?

Zemanová-Kopecká: Přiznám se, že role „českých učitelů“ mi opravdu není známá. Mohu si jen představit, že vycházejí-li z výsledků „evropské demokracie“ v Česku, pak je obraz poněkud tristní. Ať se to týká sféry vzdělávání, kdy se do škol dostává například tendenční výuka překrucující naše dějiny, nebo mediálního prostředí, kdy se vychvalují takzvané „evropské hodnoty“ či přátelství s USA na věčné časy a vše ostatní je zavrženíhodné. A to nemluvím o sociálních sítích, kde funguje cenzura, při níž minulý režim zkrátka bledne závistí. Snaha o překrucování výsledků druhé světové války je už jen velmi nevábnou třešničkou na dortu rádoby „evropské demokracie“. Výchova dětí, kdy se do institutu rodiny nesmyslně zavádějí další pohlaví a klasická tradiční rodina – otec, matka, dcera, syn, mají být „přežitkem“, je dalším krokem k devastaci společnosti. Špatně pojatá migrace z Blízkého východu a Afriky je další ranou pro tradiční kulturní a náboženské skutečné evropské hodnoty, které se v našich zemích formovaly po staletí. Evropským národům je vnucována povinnost přizpůsobovat se jiné kultuře a jinému náboženství. Nositelé této kultury ale zpravidla odmítají respektovat tradiční kulturu Evropy a násilné jevy, které můžeme pozorovat v západních zemích, jsou občany střední Evropy přirozeně odmítány. „Sklonit hlavu a přijmout diktát z Bruselu“ – tak nějak si EU představuje „evropské hodnoty“, které jsou zejména „novým“ evropským zemím vnucovány. Národní zájmy jsou nežádoucí. Ty chce Brusel zrušit ve jménu evropského státu. Asociované země, budou-li se chtít stát součástí spolku zvaného Evropská unie, se budou muset smířit s tím, že se po nich bude požadovat zřeknutí se vlastní identity, vlastních tradičních hodnot a povinnost dělat to, co jim Brusel přikáže, jakkoli by to bylo proti jejich národním zájmům.

Kromě politických aspektů byly do programu s názvem Východní partnerství vloženy i priority ekonomické integrace, energetické bezpečnosti a rozšíření humanitárních styků. Pro každou z těchto sfér bylo vyčleněno vlastní financování. Za pouhých osm let fungování programu získaly země z fondů EU částku ve výši 3,2 miliard eur. Brusel se nedávno rozhodl vdechnout do Východního partnerství nový život. Takže pouze za účelem propojení šesti východních sousedů s transevropskou dopravní sítí (TEN-T) Evropské unie (existuje takový projekt!), podle odhadů Evropské komise a Světové banky bude nutné vynaložit 12,8 miliardy eur. Jsou tyto výdaje skutečně efektivní?

Tak se na to podívejme nejprve čistě matematicky. Celkem 3,2 miliardy eur pro šest zemí. Právě tolik jich je ve skupině Východní partnerství. To znamená, rozdělíme-li to rovným dílem, je to 530,3 milionů eur pro každou zemi, a to na období 10 let. Což znamená, že do každé země investuje EU ročně cca 53 milionů eur (EU vynaložila celkem 3,2 miliard na 8 let, tedy 66 milionů eur na zemi, pozn. red.). Zdá se vám to snad mnoho, když se tváří jako Spasitel? No a teď se podívejme na to, co Evropa získá. I na konferenci zaznělo, že východní Evropa a jižní Kavkaz představují trh s více než 70 miliony obyvatel! Mám-li soudit podle Česka, tak v prvé řadě dojde k prodeji lukrativních výrobních podniků nadnárodním nebo západním gigantům. Tím přijdou země o dividendy z těchto podniků, protože ty budou odtékat do zahraničí. Stejně jako v Česku nastane invaze západních a prodej vlastních národních bank. Menší výrobní podniky, které mohou konkurovat Evropě, budou bez milosti privatizovány, aby byly posléze zrušeny. Takto tragicky dopadly například české cukrovary a posledním známým případem v Česku byla sýrárna v Sedlčanech. Byla prostě francouzskou firmou bez náhrady zrušena a 200 lidí, kteří zůstali ze dne na den na dlažbě, byli francouzským „podnikatelům“ lhostejní. A takových podniků bylo v Česku stovky, možná tisíce. Samostatnou kapitolou je zemědělství, v němž byla Česká republika v základních potravinách soběstačná. Dnes se k nám dováží takřka vše a nezřídka jde o druhořadé zboží. Stali jsme se zkrátka výhodnou „popelnicí“ Evropy. Dokonce se dvojí standard pro potraviny „evropsky uzákonil“. Zajímavé srovnání provedl významný francouzský ekonom Thomas Piketty. Když srovnal veřejné údaje z Eurostatu, došel k závěru, že země střední Evropy dopadly zle a Česko nejhůř, protože odtékající dividendy až trojnásobně převyšují dotace z EU. Svědčí o tom přiložený graf, který Piketty vytvořil z údajů Eurostatu. A to jsou všechny tyto uváděné země již 15 let řádnými členy EU. Myslím, že i naše „nové“ země jsou prostě odírány. Co bude s těmi asociovanými, Bůh suď. Nedokážu si to ani představit. Ten pražský seminář se zeměmi Východního partnerství jen dokazuje platnost starého českého přísloví: „Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají.“ Výsledky jsou ale žalostné. Jestli si to ale ty země přejí, jejich volba.

Ukrajina, jak víme, uzavřela s EU Asociační dohodu. Její obchodní obrat však spíše narůstá s Ruskem. Proč se této zemi nedaří, i přes veškeré evropské programy a granty, přerušit ekonomické vazby vzniklé ještě v dobách RVHP?

Zde je odpověď snadná. Přeruší-li Ukrajina evropské vazby s Ruskem, dopadne ještě hůř, než dopadla. Zatím pouze Rusko dodržuje různé dohody, zatím ještě nehodilo Ukrajinu definitivně přes palubu, a to i přes často neskutečně arogantní chování ukrajinské vrchnosti a fašistické tendence v zemi. Jak dlouho to Rusko ještě vydrží, netuším. Nicméně Rusko je doposud jedinou jistotou pro Ukrajinu. Navíc je třeba poukázat na to, že kromě korupce vládne na Ukrajině mohutné rozkrádání jak státních, tak evropských prostředků úřednickými strukturami. Prostředky vynaložené EU se zpravidla k adresátům vůbec nedostanou. Ale zřejmě to Evropě nevadí, protože zisky z Ukrajiny EU má. Ukrajina rozprodala vše, co měla. Dnes rozprodává svou černozem, která se tvoří stovky let, dřevo na Zakarpatí, které také roste desítky let, a následné ekologické škody z těžby jsou nedozírné. Zemědělství zničené, obilnice Evropy trpí nedostatkem potravin, léků a řady dalších nutných věcí. Ale její vrchnost si žije velmi dobře. Teď už Ukrajina nabízí, či spíše vnucuje to poslední, co má – své území, přístavy a svou zem pro základny NATO. A to má být ten přínos pro Ukrajinu?

Mají země Východního partnerství šanci stát se plnohodnotnými členy EU, když už dnes mluvíme o „dvourychlostní Evropě“? Nebude muset Evropa zařadit „třetí rychlost“, až do ní vstoupí tyto země?

Žertujete? Země střední Evropy jsou už 15 let takzvanými „plnohodnotnými členy“. Pro ně má však stará Evropa pouze druhořadé zboží a povinnosti, zatímco západní země sledují jen vlastní prospěch. Naše středoevropské země jsou dnes „krmítkem Evropy“ s téměř nulovou suverenitou. Bulharsko a Rumunsko dopadly ještě hůř. Takže „nově příchozí“ budou, podle mého názoru, jen dalším odbytištěm pro evropské „odpadní zboží“. O nějaké rychlosti bych zde už vůbec nehovořila. Osobně si ani nejsem jistá, že k nějakému vstupu vůbec dojde. Jen je budou držet na krátkém vodítku.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce