Podle názoru vědců mělké vodní nádrže, v nichž vodní vrstva nebyla silnější než 10 cm, obsahovaly vysokou koncentraci dusíku - hlavní složky sloučenin nezbytných pro život.

Dusík byl přítomen ve formě oxidů a akumulován v množství dostatečném pro aktivní chemické reakce s účastí jiných látek. V hlubokých oceánech by koncentrace dusíku nebyly dostatečné.

Oxidy dusíku vznikaly při zániku trojné vazby molekulárního dusíku. Hlavní roli v tomto procesu hrály údery blesku, po nichž se sloučeniny dostávaly do mělkých vodních nádrží a oceánů. V oceánech však zanikly následkem ultrafialového záření a při interaci se železem uvolněným ze skal a rozpuštěným ve vodě. Podle výpočtů to mohlo snížit koncentraci oxidů dusíku tisíckrát ve srovnání s předchozími odhady.

Malá hloubka rybníků přispívala k rychlé akumulaci oxidů dusíku a rozpuštěné železo a ultrafialové záření nepřispívaly jejich rychlému vyčerpání. Sloučeniny mohly interagovat s ribonukleovými kyselinami (RNA) a tvořit první řetězce, které mohly kódovat genetické informace.